Druhý pohled z 5.7.: O ideálech a jejich kritice

Dějiny jsou zásobárna cenných zkušeností. O některých věcech víme, že mohou existovat. O jiných víme, že fungují skoro vždycky. Jiné zpravidla končí katastrofou. Brát si poučení z dějin je ve skutečnosti mnohem obtížnější, než to vypadá na první pohled, ale dá se to.

Dějiny jsou ale také zásobárnou myšlenky a citátů různých mudrců. Ty myšlenky nebyly nijak testovány. Prostě je někdo zapsal, někomu jinému připadaly, že se pěkně hodí do jiného spisu, takže je převzal, pak je převzal někdo jiný a tak pořád. Za tisíce let se nepodařilo najít žádnou metodu, která by umožnila odlišit prospěšné ideály a myšlenky od škodlivých.

Třeba ideál omezené vlády. Je to pro nás tak naprosto samozřejmá součást dobrého života, že o tom vůbec nediskutujeme. Jenom proto, že několik filosofů to zapsalo do svých knih.  Jde o to, že vládce nemůže jednat podle svého uvážení, nýbrž musí sám podléhat nějakým pravidlům. Jenže jak ho přinutíte, aby ta pravidla respektoval? Jedině tak, že na scénu vstoupí někdo další. Jenže jak přinutíte toho dalšího, aby respektoval pravidla?

Jediné, co nám ten ideál přinesl, je to, že místo králů, prezidentů či předsedů vlád rozhodují ústavní soudy. Mají méně schopností záležitost posoudit a nenesou žádnou odpovědnost za vývoj. Mají ještě méně důvodů zajímat se o to, jak se lidem žije nebo dokonce o jejich svobodu.

Obávám se, že jakákoliv změna k lepšímu je podmíněna zkrocením nebo zrušením ústavních soudů. Ale budeme muset jít ještě dál. Podrobit kritickému rozboru čistě teoretické konstrukce omezené vlády nebo princip dělby moci. Že něco popsal Montesquieu v polovině 18. století úchvatným způsobem, z toho ještě nevyplývá, že to není škodlivé.