Druhý pohled z 15.7.: O lékařské zkušenosti a lékařské vědě

V polovině 15. století byla v Miláně založena první ne-církevní nemocnice v Evropě. Postupně rozšiřovali kapacitu, až na konci 16. století měla zhruba tisíc lůžek. Byla to nemocnice chudinská, ovšem s tím, že chudina tehdy představovala drtivou většinou obyvatelstva. „Ca’ Granda“ byla dost pokročilá z pohledu vznikající vědy, což se projevovalo třeba důrazem na hygienu. Nicméně asi nepřekvapí, že se umíralo hodně a pacienti byli pohřbívání v hromadných hrobech.

V posledních letech jsou ty hroby odkrývány. Z některých vrstev jsou vytahovány kosti, z jiných přirozeně mumifikovaná těla. Je z toho hodně nových zjištění o výživě, nemocích, úrazech, opotřebování těl tvrdou prací a dalších životních okolnostech lidí v různých dobách.

Mezi těmi zjištěními, které někoho mohou překvapit je, jak vysoké procento zákroků nejenže neléčilo, ale zhoršovalo situaci pacienta. To nebylo proto, že by lékaři 15. nebo 18. století byli zlí a zabednění nebo nedbalí (nebo dokonce ve vleku „big pharma“). Dělo se tak, protože je to normální. Ve skutečnosti má lékař jen malou možnost poznat, jestli pacientovi prospívá nebo škodí. Když mi dá lékař nový lék a já za dva roky zemřu, byl jsem zabit tím lékem nebo mi to naopak prodloužilo život o dva roky? Lékař vidí jen jednotlivé případy, každý případ je individuální a nikdo nemá na čele napsáno  „skutečnou příčinou problému je tohle.“ Takže když má lékař silné přesvědčení, jeho mozek vyhodnotí situaci tak, že jeho zákroky pomáhají. Zejména pokud se v tom může ujistit s kolegy.

O skutečné medicíně můžeme tedy mluvit až tam, kde na scénu přichází statistika. Vidíte tisíc pacientů, kteří byli podrobeni nějakému zákroku, proti nim tisíc pacientů, kteří tomu zákroku podrobeni nebyli a můžete srovnávat. Až teprve v té chvíli vidíte, jestli zákroky pomáhají nebo škodí. Jenže žádný lékař v ordinaci tu statistiku nevidí. Ten se o ní musí naučit na fakultě nebo si to přečíst v odborném časopise. A jak to tak bývá, někteří lékaři studují hodně, jiní málo. Teprve s touhle teoretickou výbavou může vznikat relevantní zkušenost. Do té doby je to jen pověrčivost, byť pověrčivost lékaře s titulem.

Tohle také ukazuje, jak šílený a šarlatánský je fenomén naší doby, kdy televizní dramaturgové posadí do studia profesora pracujícího na reálných studiích a proti němu lékařku, která říká „já ve své praxi vidím.“ Ve skutečnosti by tam místo té lékařky mohli posadit Petra Cibulku se siderickým kyvadélkem a výsledek by byl stejný. Sklízíme plody hlouposti a nevzdělanosti. Zahazujeme stovky let usilovné práce.