Rozhovor Petra Hampla s Martinem Konvičkou (1)
P.H.: Při analýze společenských jevů používáš hodně originální etologickou metodu. Všímáš si, jaké parafilie (sexuální neobvyklosti) se vyskytují v různých společenských vrstvách, třídách, politických či názorových skupinách apod. Na základě toho pak usuzuješ na hlubší povahové rysy a na základě toho predikuješ, jaké jednání v té skupině převáží, jaká rozhodnutí budou přijata apod.
Ta metoda ale otevírá řadu problémů. Například to, že předpokládáme, že parafilie jsou primárně evolučně-biologické, zatímco chování převažující uvnitř společenských skupin je typicky kulturní. Jak to sladit? Nebo předpokládáš, že do těch skupin směřují biologicky podobní lidé? Můžeš to celé objasnit a možná i upřesnit, jak s tou metodou pracuješ?
M.K.: Tady je třeba začít od píky. To, čemu můžeme říkat „pohled přes parafilie“, nepoužívám univerzálně, a už vůbec ne formálně akademicky či statisticky. Použil jsem to svého času k vysvětlení jedné zcela konkrétní záležitosti, a to islámské expanze do západních zemí, a ještě konkrétněji k interpretaci tenkrát oblíbené islámofilie (projevující se konverzemi, ale i omlouváním islámských alotrií ze strany různých akademiků a publicistů). Navíc nešlo o nějaké obecné parafilie, ale zcela konkrétní polohování jedinců na pomyslném gradientu sexuální submisivity a dominance, nebo řekněme tendenci k masochismu či sadismu (není to totéž, ale je to skoro totéž).
Islámské vnější projevy i šáriátské rodinné právo jsou na „BDSM“ motivech postaveny, ovšem značně výběrově či stereotypně – svazují to s biologickým pohlavím, což je právě biologicky špatně.
Proč, to není problém objasnit. Islámské vnější projevy i šáriátské rodinné právo jsou na „BDSM“ motivech postaveny, ovšem značně výběrově či stereotypně – svazují to s biologickým pohlavím, což je právě biologicky špatně. Můj zájem o islám se tenkrát kryl s akademickým zájmem o tyhle věci, s kolegyní jsme na slušných vzorcích lidí ukázali, že to, čemu říkáš „parafilie“, je naprosto normální a velmi častý rys lidské sexuality, najdeme to u cca 40 procent jedinců Homo sapiens v evropském urbánním prostředí. A tak jsem předpokládal, že se to bude vyskytovat obecně, napříč kulturami a také, že s tím různé kultury musí pracovat a pracují.
Divokou hypotézu jsem „testoval“ na konvertitkách a konvertitech k islámu, což tenkrát byla hodně zvláštní množina mladých žen a mužů, no a taky na odpůrcích islámu, takových těch skoro instinktivních, což byla skoro zrcadlově opačná skupina mladých žen a mužů. Úplně nejzajímavější pak bylo přiznání si těchto sklonů coby cesta k apostázi, nebo prostě vystřízlivění, kterým někteří procházeli. V dnešním LGBTabd++ žargonu šlo vlastně o tzv. vnitřní coming-out. Do jisté míry to fungovalo, ale pak imámové zakázali slečnám islámofilkám se mnou komunikovat. A pak se stalo něco jiného a nečekaného, a islám coby „invaze dominantních mužů“ přestal na tyhle slečny fungovat. Asi to bylo nadmírou přímé zkušenosti, ale ještě víc to asi bylo tím, že různé psychicky rozkývané osoby dostaly mnohem silnější hračku – válku.
A teď k těm problémům. Fakticky je to pořád starý známý problém „nature versus nurture“ (dědičnost versus vliv prostředí – pozn. PH). Ano, sociální skupiny se budou skládat z biologicky podobných lidí – samozřejmě s výjimkami a přesahy. Představme si nějakou jednoduchou společnost, třeba zemědělskou komunitu v raném středověku. Asi bude dávat smysl, že biologicky jiní lidé (s jinými „parafiliemi“, jež ovšem nejsou žádné úchylky, ale postelové a životní preference) budou zdatnými oráči, dřevorubci nebo kováři, jiní budou šikovnými keramiky, krejčími nebo hudebníky. A ještě někdo jiný se stane válečníkem. V té raně středověké společnosti se ovšem tyhle sklony měly tendenci vyrovnávat. Společnost nebyla tak strukturovaná, aby mohlo vzniknout řekněme 10 generací krejčích a švadlenek, nota bene sdružených v cechu krejčích a švadlen, jehož členové se ženili a vdávali mezi sebou, kvůli kumulaci majetků. Rozvinutější urbánní společnost to ovšem umožnila. No a že dnes je tomu tak, že člověk, který má biologické tj. dědičné předpoklady stát se velkoměstkým intelektuálem se tím velkoměstským intelektuálem stane, snad ani nemusíme zpochybňovat.
A pak se stalo něco jiného a nečekaného, a islám coby „invaze dominantních mužů“ přestal na tyhle slečny fungovat. Asi to bylo nadmírou přímé zkušenosti…
Ono totiž obecně, hranice nature vs. nurture je hodně umělá, nejsou to dvě oddělená hájemství, ale oblasti, které se neustále vzájemně ovlivňují.
Zastavím se u zajímavého postřehu, že díky větší mobilitě a lepšímu systému třídění je v každé společenské vrstvě vyšší koncentrace ideálních typů, jaké se tam hodí – povahově, osobnostně, biologicky atd. Vypadá to totiž, že příslušníci dnešní finanční a mocenské elity jsou osobnostně výrazně jiní, než byli příslušníci mocenské elity před generací a než bude nastupující generace mocenské elity, jakou už zahlížíme v USA a Maďarsku. Jenže zároveň vidíme, že jsou ze stejných rodin, přičemž dědičnost ukazuje na úplně jiné typy.
Není to jediná záhada. Těch záhad kolem „nature and nurture“ přibývá a přibývá i genetických poznatků. Myslíš, že během následující generace budeme schopni některé z těch záhad rozplést a vytvářet třeba sociální programy na míru podle rizik a sklonů jednotlivých lidí?
Pokud se mě ptáš, proč nejsou dědové, otcové a děti „vládnoucí elity“ pořád stejní, odpovím Ti jednoduše. Protože každý máme maminku a tatínka, a ti zase měli maminku a tatínka (a tak dál) a biologická dědičnost probíhá děděním diskrétních vloh a ne „celých osobností“, jsme my i naše děti, spíš než průměrem dvou rodičů, složitě a občas nepředvídatelně kombinovanou mozaikou vlastností našich předků. To nevylučuje nějaké obecné trendy ve společenských či sociálních vrstvách, ale současně to zajišťuje různorodost. Variabilita mezi jednotlivci ve skupině bude větší než rozdíly mezi skupinou a ostatními, řekl by populační genetik.
Asi si dovedeme představit, že takový mladý Soros počítal s tím, že bude žít ve světě, kterému dominuje euroamerická civilizace, v níž on zdědí pozici všemocného démona v pozadí.
No a s těmi rozdíly mezi jednotlivci uvnitř skupiny pracuje přírodní výběr, přičemž kulturní výběr můžeme pokládat za jeho zvláštní případ. Čímž se dostáváme k tomu nature or nurture. Striktně Darwinovský přírodní výběr by správně bylo to, co rozhoduje, zda se jedinec rozmnoží a zanechá po sobě potomky, kteří se taky rozmnoží. Asi ale též vidíš, že o budoucím rozmnožení hříběte zebry nebo lvíčete rozhodne nejen to, zda ho máma šťastně porodí a kvalitně odkojí, ale též, zda od ní odkouká schopnost včas spatřit lva a utéct mu (v případě zebry), případně vystopovat a ulovit zebru (v případě lva). Zda v těchto schopnostech budou dobří, pak rozhodne jednak fyzické prostředí (např. povaha vegetace, dostupnost vody…), jednak učení se od jiných zeber či lvů.
A stejné to bude v rodinách různých Sorosů, Merzů a Pojerů, nebo koho pokládáme za „mocenskou elitu“. Ti lidé svým dítkám jistě dopřejí nejlepší možné prostředí (od výživy a zdravotní péče po příslušné školy, nebo kapitál do začátku), jenže ta dítka jsou ovlivňována i spoustou faktorů, které tatíci a matinky pod kontrolou nemají. Mám na mysli celé kulturní prostředí, které ovlivňuje každou generaci jinak, a často (pro tu starší generaci) netušeně. Asi si dovedeme představit, že takový mladý Soros počítal s tím, že bude žít ve světě, kterému dominuje euroamerická civilizace, v níž on zdědí pozici všemocného démona v pozadí. A podívej, euroamerická civilizace padá a rádoby dědičně všemocného démona berou vážně už jen takoví provinční tajtrdlíci, jako je rodina Kolářů a jejich proxy státohlava.
„Jsi-li patnáctiletá drobná slečna, nelez do putyky plné ožralých velkých chlapů“ může být stejně užitečný předsudek, jako „jsi-li venkovan v montérkách, nesnaž se imponovat korporátním kráskam u sójového laté“.
Ale ke Tvé otázce. Nemyslím si, že Tebou nastíněné „genetické řízení“ bude možné, a to – díky Bohu! – právě díky obrovské variabilitě mezi jednotlivci, variabilitě vlivů prostředí a konečně díky tomu, že vlastnictví nějaké genetické vlohy (představme si, pro zjednodušení, něco jako „gen pro agresivitu“) ještě neznamená, že se ta vloha projeví v reálném životě. Respektive, ona se asi nějak projeví, ale „agresivita“ se může projevit jako skvělé výkony v silovém sportu a nikoli jako tendence vyvolávat hospodské rvačky. Všimni si, že různé snahy o „genetické řízení lidí“ zde byly odjakživa, od snahy „šlechtit“ aristokratické rody po experimenty Hitlerovy třetí říše, a nikdy to moc nevyšlo. A to vzdor tomu, že nějaké tendence charakterizující populační skupiny zjevně existují a lidé s nimi vždy vědomě či nevědomě pracovali. Té práci se říká „předsudky“, jež zdaleka nemusí být jen rasové. „Jsi-li patnáctiletá drobná slečna, nelez do putyky plné ožralých velkých chlapů“ může být stejně užitečný předsudek, jako „jsi-li venkovan v montérkách, nesnaž se imponovat korporátním kráskam u sójového laté“. Byť se nás patologická ideologie woke-multikulturalismu snažila předsudků zbavit, jsou tím nejlepším nástrojem, jak v tomhle bláznivém světě navigovat.
O.K. Cílené genetické úpravy či vytváření dětí není na obzoru a možná nikdy nebude (kromě odstraňování některých vrozených nemocí). Ale co možnost vytvářet sociální programy s ohledem na dědičné sklony jednotlivých skupin? Nebo totéž ve vězeňství. Nebo při přijímání do zaměstnání a definování pracovních míst. Třeba Hardenová, která se snaží spojit woke a genetickou determinaci, po takových sociálních programech volá.
Je realistické, abychom rozuměli dědičnosti tak dobře, že to bude možné?
Tady možná budu trochu staromilec, ale na sociální programy odpovídající potřebám „jednotlivých skupin“, jak říkáš, už přece genetice rozumíme dostatečně. Hrabání se v detailech genomu biologům umožňuje rozumět mechanismům různých procesů. Proč je jeden druh brouka odolnější vůči chladu než druhý; proč mají motýli s jednou formou genu pro nějaký enzym tendenci létat dále, než motýli s jiným typem téhož genu … a odtud třeba k tendencím k lidskému alkoholismu nebo rakovině. Jenže dění na úrovni skupin, našinec by asi řekl populací (ale ani to není přesné) bude určováno nejen expresí různých enzymů, tedy děním na úrovni jednotlivců, ale i podmínkami, v nichž ta skupina žije, vztahy k jiným skupinám i vztahy uvnitř skupiny, a když jsme u lidí, tak tradicemi, zvyky, nedávnou i pradávnou historií, a tak dál do nekonečna. Navíc se to bude komplikovat tím, že hranice mezi skupinami nejsou nepropustné a že člověk si o příslušnosti ke skupině částečně spolurozhoduje.
Tady v ČR například máme skupinu, říkejme jí třeba „menšina“, která se dlouhá desetiletí vyznačovala rychlejším nástupem puberty, a nejspíš i stárnutí, než jiné skupiny. Krom těchto asi jasně genetických záležitostí tu skupinu charakterizovala nízká prestiž vzdělání a duševní práce, a možná i o něco nižší IQ (což geneticky dáno nejspíš je, ale ne nějak přímočaře). Dětem z této skupiny se s brzkým nástupem puberty začalo dít to, že ztratily zájem o školní dění, respekt ke školní hierarchii, a rovněž postrádaly motivaci k učení ve formě řekněme rodinných vzorů. Oni všichni puberťáci ztratí respekt ke školní hierarchii, ale stane se jim to jednak později (takže už nestačí tolik zvlčet), jednak je mírní jejich mimoškolní okolí. Příslušníci té skupiny to štěstí nemají, dostanou se do školních problémů a na ty se naváží různé sociální patologie.
No a představ si situaci, že by těmto dětem bylo umožněno začít se řekněme ve 13 letech, namísto větných rozborů a odmocnin, učit atraktivním řemeslům. V 16 letech by z nich mohli být truhláři, zámečníci nebo instalatéři, tedy lidé schopní se (dobře) uživit, mající společenský respekt a z něj plynoucí zodpovědnost. Nikdo by jim ovšem nesměl bránit začít v těch 16 letech například s maturitním studiem. Pakliže zmíněná Hardenová má na mysli něco takového, tak asi nelze mít nic proti, i když si asi oba uvědomujeme, kolik odporu by takový návrh vzbudil.
Taky mám pocit, že objevujeme objevené – to, co jsem naznačil, přece kdysi měly zajišťovat (nevím, zda dobře nebo špatně) takzvané zvláštní školy. A vychytávání vyloženě problémových jedinců, takových, jaký nedávno v Severní Karolíně zavraždil tu ukrajinskou dívku Irinu, zase speciální ostražitost vůči tzv. recidivistům, tedy „neléčitelně kriminálním“ existencím. Takovému člověku se nepotřebuješ hrabat v genomu – takového člověka potřebuješ izolovat od společnosti.
