Druhý pohled z 22.12: O člověku jako padlé bytosti

Slíbil jsem seriál o dogmatech hlubokého konzervatismu. Ta dogmata přebírám z Klingova shrnutí.

Za prvé. Člověk je padlá bytost.

Kdo by chtěl podrobnější výklad, toho upozorňuji na mnohokrát opakovanou přednášku Romana Jocha Politické následky dědičného hříchu. Člověk je podle něj bytost s tendencí jednat zle a posláním státu je krotit jeho sklony. To obnáší v zásadě tři oblasti:

• Podpora konzervativních institucí, zejména rodiny a náboženství (co je vlastně myšleno tou rodinou, to je u hlubokého konzervatismu poněkud nejasné)
• Dát maximální prostor trhu, protože ten dokáže vytvářet anonymní nemilosrdný prostor trestající lidskou lenost, zahálčivost, nedbalost apod. To je důležitější přednost trhu než efektivita. Je přitom zajímavé, že podrobeni té tvrdé kázni musí být jen chudí. Kdo se narodil dost bohatým, ten to nepotřebuje.
• Vést hodně válek a krotit tak zlé sklony cizích vládců.

Kladu si otázku, jestli tyto neokonské zásady vyplývají zrovna z nauky o dědičném hříchu. Možná by se dal ze stejného náboženského základu vyvodit i opak, ale to teď není důležité. V každém případě to ukazuje zásadní rozdíl mezi konzervativci a socialisty. Socialisté věří, že lidé jsou schopní jednat dobře a že kdyby se změnily společenské instituce tak, že by lidi přestaly motivovat ke zlu a začaly motivovat k dobru, bylo by na světě mnohem lépe.

Konzervativci nevěří v povzbuzování k dobru. Podle nich to nemůže fungovat, protože člověk je do hloubi zkažený. Jediné, co funguje, je trestání. Pro tohle myšlení je typický také strach z lidského nitra. Jakmile povolíte svým chutím, touhám a žádostem, jakmile zkusíte hledat vlastní štěstí, vyhrne se na povrch to nejhorší. Má to tu obrovskou výhodu, že nikdy nejsou zklamáni, protože od lidí čekají jenom to nejhorší.

Co k tomu říká současná sociální psychologie a evoluční psychologie? Ta se domnívá, že v našem mozku jsou předpřipravené struktury, abychom jednali nezištně, altruisticky, obětavě a pomáhali ostatním. V tom stejném mozku jsou ovšem taky předpřipravené struktury, abychom jednali agresivně a bezohledně. Co se projeví, to je otázka konkrétní osoby, konkrétní situace i systému zvyklostí a pravidel. V tom smyslu je konzervativní pohled chybný.

Kromě toho víme, že pozitivní motivace funguje lépe než negativní. Funguje lépe v tom smyslu, že pozitivně motivovaní lidé podávají lepší výkony, které navíc nejsou závislé na bedlivé pozornosti dozorce. Tady je konzervativní dogma v ostrém rozporu s empirickou realitou.

A pak je tu otázka černého pasažérství. Jestli někde budou takové poměry, že špatné jednání se bude vyplácet více než dobré, potom bude více lidí jednat špatně, bude to více formovat jejich charaktery a špatných lidí bude přibývat.  Nakonec si najdou i svou morálku, která ospravedlní, že to, co dělají, je vlastně dobré. Zloději si budou připadat morálnější než poctiví lidé. Právě to se děje v naší době.

Volání po tom, aby lidé jednali morálněji, je v nejlepším případě zbytečné.

Konzervativci tedy mají pravdu v tom, že je podstatné, aby reálně vymáhaná pravidla byla nastavena tak, že se špatné jednání nebude vyplácet.

Kdybychom to měli shrnout. Konzervativní dogma v tomto případě obsahuje kus pravdy, je ovšem hrubě zjednodušující a není žádný důvod domnívat se, že by vedlo k lepším výsledkům než dogmata konkurenční.