Druhý pohled z 24.1.: Politická moc a jazyk

Jedním z vrcholů politické moci je schopnost měnit slova, jaká používají poddaní, když spolu mluví. Upravovat jejich jazyk. Nikoliv jen jazyk oficiální, ale i jazyk každodenní komunikace. To je poznatek Curtise Yarvina, který dodává, že nejdále zašel Kemal Atatürk, když rovnou změnil abecedu.

I v tomhle ovšem existuje měkká moc a tvrdá moc. Měkká moc spočívá v tom, že třeba anglická slovíčka jsou sexy, jsou jimi zaplaveny sociální sítě, někomu připadají vznešená… zkrátka, jsou chytlavá.

Liberální režimy ovšem častěji používají tvrdou moc spočívají v tom, že jsou lidé přímo trestáni za používání nedoporučených slov. Takovou moc neměl ani žádný středověký panovník. Tehdejší společnosti oddělovaly jazyk urozených od vulgárního jazyka, protože nikdo neměl moc ovlivnit podobu vulgárního jazyka. Tehdejší králové neměli různá oddělení lidských zdrojů a síť špiclovacích neziskovek.

To není jen otázka toho, že nemůžeme vyprávět vtipy o negrech. Jedním z důsledků je například to, že úplně chybí výrazivo popisující kontraelitu. Buď liberální elita sestávající z profesionálních intelektuálů a korporátních i státních byrokratů nebo opozice s rysy chátry. Jak ale pojmenovat ty, kdo nejsou ani kavárna ani dezoláti? Jak pojmenovat opoziční vzdělance, kteří úrovní převyšují režimní intelektuály. A tak dále.