Je na místě oprášit termín „staré struktury“

V Česku v posledních dnech sledujeme něco, co se často označuje jako politická krize – spor prezidenta Pavla s ministrem Macinkou, emotivní jednání ve Sněmovně, silné mediální reakce. Jak takový typ konfliktu podle vás působí na společnost?

Je důležité si uvědomovat, že nemluvíme o celé společnosti. Drtivá většina veřejnosti tyhle věci ignoruje. Což je racionální, dokážou správně vyhodnotit, že se jedná o divadlo bez jakéhokoliv dopadu na jejich životy a i když se jim snaží média vnutit představu, že jde o cosi přelomového, neberou to vážně.

Zajímavější je, že na okraji společnosti vyrostly skupiny, které si vypěstovaly závislost na zachraňování demokracie, aniž by dokázaly říct, co tím výrazem „demokracie“ vlastně rozumí. Pravidelně potřebují vypjaté davové emoce, stejně jako jiní narkomané potřebují třeba heroin. Uvidíte, že do prázdnin proběhne další velká protibabišovská demonstrace. Jak vidíme, spouštěcí událostí může být odeslání třeba docela obyčejné esemesky. Ale o to nejde. Ti lidé potřebují své pravidelné dávky. Na první pohled to může působit přehnaně, ale v mozku se spouští stejná elektrochemická reakce.

Podrobněji jsem se tím zabýval ve svém každodenním zpravodajství pro předplatitele, kde je prostor takové věci rozebírat detailněji.

Drtivá většina veřejnosti tyhle věci ignoruje. Což je racionální…

Ve Sněmovně během hlasování o důvěře vládě zaznívala hodně osobní slova, historické narážky i morální soudy. Co to podle vás vypovídá o tom, jak se dnes u nás vede politika?

Tradičně bývala politika především uměním strategie. Strany proti sobě hrály jakousi šachovou partii. K tomu patří také to, že v určitých kritických okamžicích politik mobilizuje své stoupence, apeluje na city a snaží se vytvořit představu historicky jedinečného okamžiku. Dnes je tomu ale tak, že u části politického spektra se politika omezuje právě jenom na takové vyvolávání emocí, ať je to účelné nebo ne.

Z toho pohledu můžeme politiky rozdělit do dvou skupin. Jedni mají svoje vizi a koncepce, a snaží se je v tichosti prosadit. Většinou o nich ani nevíme. Všimli jste si třeba, že se na ministerstvu školství připravuje faktické zrušení inkluze? A pak jsou ti druzí, kteří plní média a sociální sítě, víří emoce a vlastně ani nevědí, co by chtěli prosadit, To se týká obou stran současného sporu. Jako pro občana je pro mě důležitější, aby vznikla nová realističtější koncepce péče o krajinu než to, co bude mít pan Turek na psáno na vizitce.

Na spor Pavel – Macinka (Turek) rychle navázala demonstrace Milionu chvilek pro demokracii. Jak ji čtete vy – co se tam vlastně odehrávalo z hlediska společenské dynamiky?

Narkomani dostali svou pravidelnou dávku, a šikovní aktivisté z Milionu chvilek dostali své peníze. Nezapomínejme, že pro ně je to práce jako každá jiná. Že člověk čeká na jakoukoliv záminku prodat svůj produkt, to je normální. O nic jiného tam nešlo.

Jakou roli dnes hraje ulice v politických konfliktech? Co se oproti minulým letům změnilo?

Absolutně žádnou. Před pár lety měli politici z velkých demonstrací obavu, ale potom pochopili, že na nich absolutně nezáleží. Nicméně je to historicky normální záležitost. Ulice má sílu pouze tehdy, pokud poskytuje krytí nějaké organizované elitě schopné uchopit moc.

Ulice má sílu pouze tehdy, pokud poskytuje krytí nějaké organizované elitě schopné uchopit moc.

Na demonstraci výrazně vystupovali herci, například Hynek Čermák a Jitka Čvančarová. Zaznívaly silné emoce a morální apel. Jak to na vás působí?

A co mají dělat, když chtějí dostávat role? Víte snad o někom, kdo si od takových aktivit drží odstup, a přesto role dostává?

Je to zajímavý doklad o tom, že i když je premiérem Babiš a ministrem kultury Klempíř, o přidělování státních peněz se pořád ještě rozhoduje úplně jinde. V 90. letech se hovořilo o starých strukturách. Možná by bylo na místě ten termín oprášit. Ale především by bylo na místě, aby pan ministr udělal pořádek ve financování kultury. Uvidíte, jak rychle změní herci své názory.

Jakou roli dnes podle vás kulturní a mediální elity v takových sporech sehrávají?

Ti lidé umí pracovat s emocemi, a tudíž mají vysokou schopnost mobilizovat stoupence. Nemají ale žádnou schopnost oslovit lidi na druhé straně a rychle klesá také jejich schopnost oslovit neutrální publikum. Že někdo obdivuje přednosti paní Švančarové, z toho ještě nevyplývá, že bere vážně její momentální politické názory.

Opakovaně vidíme, že zapojení zpěváků a filmových hvězd do kampaní nemá absolutně žádný dopad.

Velmi rychle se spor přelil k obraně České televize – zazněly výzvy k protestům kvůli poplatkům, mluvilo se o stávce, vznikly petice. Proč se právě ČT stala tak silným symbolem celé téhle situace a jak to zapadá do dnešní politické atmosféry?

Tady je zapotřebí vyjasnit zásadní nedorozumění. A sice, že Česká televize je neutrálním arbitrem, nebo by aspoň neutrálním rozhodčím být mohla. Jenže ve skutečnosti je Česká televize stejnou součástí donedávna vládnoucí moci jako třeba představenstvo Pirátské strany nebo místní pobočka Sorosovy Otevřené společnosti. To je v liberálním žargonu nazýváno výrazem „nezávislost České televize.“

Pokud to Andrej Babiš myslí vážně s převzetím moci a prosazením svého programu, musí být likvidace „nezávislosti České televize“ naprostou prioritou.

Pokud to Andrej Babiš myslí vážně s převzetím moci a prosazením svého programu, musí být likvidace „nezávislosti České televize“ naprostou prioritou. Vláda nezávislého národního státu musí mít národní televizi k dispozici jako svůj orgán. Jinou variantou by bylo omezit Českou televizi na záležitosti typu popularizace vědy a zrušit všechny pořady, které se zabývají politikou.

Často slyšíme, že Česká televize je pilířem demokracie, zároveň ale zaznívá kritika, že se staví do role vychovatele a morální autority. Co to podle vás dělá s jejím postavením ve společnosti?

Česká televize je součástí vládnoucí moci a lidé k ní tak přistupují. Někdo se na ni dívá, aby věděl, jaké názory jsou od něj požadovány. Někdo jiný ji nebere vážně, respektive rozčiluje se nad domnělými nebo skutečnými nehoráznostmi, které tam slyší. Covidová doba, kdy Česká televize byla obecně akceptovanou autoritou, je dávno pryč.

Vy se dlouhodobě zabýváte rozpadem společenského konsenzu a konfliktem elit s většinovou společností. Vidíte v tom, co teď v Česku sledujeme, potvrzení trendů, na které upozorňujete už delší dobu?

Bylo jasné, že Babišovo vítězství ve volbách bude v nejlepším případě otevřením dalšího kola studené občanské války. Nová vláda obsadila vedení ministerstev a snaží se to využít k útoku na další opory dosavadní moci, včetně neziskovek, České televize a Českého rozhlasu. Zatím nevíme, jak to bude úspěšné. Víme ale, že to bude provázeno vlnami velkých emocí a že ty emoce nemusí souviset s významem jednotlivých událostí. Lidé nereagují na události. Reagují na jejich obraz ve vlastní mysli. Ten obraz je do značné míry kolektivním konstruktem. Především ale reagují na emoci, které to vyvolává. Pokud obyčejná esemeska vyvolá stejné emoce jako vražda prezidenta, reagují na ni jako na vraždu prezidenta. A mediální profesionálové jsou od toho, aby ty správné emoce vyvolávali. Opět odkazuji na seminář Jungmannovy národní akademie.

Nenechme se tím strhnout a nenechme si tím narušit naše každodenní životy. Pro nás obyčejné lidi je tu opět doba práce, studia, pěstování vztahů a každodenních radostí. Jaká za námi zůstává práce, to je pro národní budoucnost mnohem důležitější, než co vykřikuje nějaká afektovaná filmová hvězda.