Druhý pohled z 27.3.: Harrisův metr

Pro dvojí metr je typické, že ho všichni používáme a všichni ho vidíme jen na těch druhých. Tedy dvojí metr v přístupu k dvojímu metru.

Výjimečně ale narážíme na dvojí metr přiznaný. Třeba tohle: „Pojmy jako ‚suverenita‘ a ‚mezinárodní právo‘ se používají, jako by Islámská republika byla Švédsko.“ Jinými slovy, tyhle koncepty, které mají chránit stát před agresí, se týkají jen těch, kdo jsou nám sympatičtí. Nesympatické státy se mezinárodního práva dovolávat nemohou.

Je to z blogu Sama Harrise, což je sice liberál a antitrumpovec, ale člověk břitkého intelektu a odvážný kritik islámu. Nicméně tady se mýlí.

Má pravdu v tom, že ke každému se přistupuje jinak. Mýlí se ale v tom, že se státy dělí na sympatické a nesympatické. Státy se dělí na silné a slabé. I slabé státy mohou úspěšně přežívat, ale musí zohledňovat zájmy silnějších. A není to jen o bombě. Pokud by Severní Korea desítky let organizovala a financovala teroristické útoky v Číně, nebyla by jí ani ta bomba nic platná.

Takže i ta síla je relativní. Státy jako Singapur nebo Lichtenštejnsko žádnou dramatickou válečnou moc nemají, ale musí to zohlednit ve svém chování a ve svých ambicích.