Druhý pohled z 30.3.: O správné míře složitosti

„Někteří lidé to mají nastavené tak, že je jejich mozek povzbuzuje, aby hledali komplikovaná vysvětlení. Mnohdy tak, že působí několik jevů zároveň, ty se mezi sebou složitě ovlivňují a část z toho je neměřitelná. V ideálním případě by výsledkem měla být struktura tak složitá, aby ji mozek ještě dokázal pochopit. Když tohle člověk zvládne, cítí určité uspokojení.“

Takhle jsem to popsal před pár dny. Není ale i tohle zjednodušující? Samozřejmě, že je!

Kromě výše řečeného hraje roli, že všichni máme nechuť přepínat z rychlého, povrchního myšlení do pomalého, namáhavého analytického.

Kromě toho hraje roli, že všichni máme tendenci mít stejné názory jako naši přátelé a cítíme se mizerně, když vidí svět jinak. Odtud neustálý tlak měnit názory podle nich. To je skutečná modrá a červená pilulka!

Kromě toho chceme slyšet potvrzení, že je to přesně tak, jak jsme si mysleli.

Kromě toho lidský mozek nesnáší náhodnost. Takže chceme slyšet vysvětlení, ve kterém nehraje roli náhoda a všechno do sebe zapadá v logický celek.

A mnoho dalšího. V reálném životě je to, jako když na jednu letící kouli působí řada různých sil různými směry. Vlastně je to složitější, protože ty tendence se vzájemně ovlivňují.

Nakonec nezbývá než přikročit k rozumnému zjednodušení. Jinak bychom se v tom utopili. Tak vznikají prognózy, které se někdy naplňují. Když se věci vyvíjejí jinak, než jsme čekali, měli bychom sáhnout do nekonečně složité reality a vzít v úvahu jinou kombinaci faktorů. Doporučuji to pečlivě sledovat u odborníků, kterým nasloucháte. Když jim nevyjde prognóza, jestli se přes to klidně přenesou, nebo jestli začnou přemýšlet trochu jinak.