Druhý pohled z 2.4.: Strategie IQ21

Tak už je jasné, že kolektivní Západ byl jen přechodnou aliancí. Dnes je pro Američany snadnější získat pro svou speciální vojenskou operaci podporu kterékoliv země globálního Jihu (včetně Číny) než zemí jádra Evropské unie. A také se ukazuje, že pro jádrové státy EU má možnost uškodit Američanům vyšší prioritu než ochrana vlastního hospodářství.

Tudíž se právě teď, víc než kdy jindy, hodí poznámka Big Serge:

„Rozšiřování NATO je hluboce rozporné.

Pobaltské státy představují z vojenského hlediska spíše přítěž, kterou by bylo v případné válce s Ruskem téměř nemožné ubránit. Z čistě vojenského pohledu jejich přijetí do NATO zároveň zvýšilo vystavení aliance riziku války s Ruskem a zhoršilo její vyhlídky v takovém konfliktu. Jejich přijetí dává smysl pouze v případě, že věříte v nejsilnější variantu odstrašení. Tedy že vaše odstrašující schopnost je taková, že se vás soupeř prostě neodváží napadnout a že „deštník“ můžete libovolně posouvat, aniž byste museli budovat silnější odstrašující kapacity.

Z řady evropských prohlášení o riziku války s Ruskem je však zřejmé, že politici v odstrašující kapacitu nevěří. Nebo ji pokládají za velmi slabou.

Zdá se tedy, že samo NATO neví, zda je jeho strategie založena na silné odstrašující síle, nebo zda je tato síla jen slabá.“

Jenže jaká je strategie NATO, kromě vyhrožování, chaotických výkřiků a všudypřítomného rozkrádání? Představa, že se za ty roky nikdo z generálů, poradců ani komentátorů nezamyslel nad tak jednoduchou a zásadní věcí, je děsivá.