Druhý pohled z 23.7.: Válka žen
Český tisk tomu věnoval poměrně málo pozornosti. Dne 6. července se stalo, že britský levicový aktivista Joshua Kerry, jehož mysl byla ovládána hrůzou z „nástupu krajní pravice“, sedl do auta, ujel 300 kilometrů do malé vesnice na jihozápadě Anglie, kde žila Ann Widdecombová, významná představitelka Farageho strany Reform UK, bývalá poslankyně a legenda konzervativního hnutí. Vtrhl do jejího domu a umlátil 78letou ženu kladivem. Britská policie teď přemýšlí, jaký mohl být motiv. S politickým přesvědčením to nemělo nic společného. Prostě náhoda. Jak jinak.
Tohle by nestálo za poznámku. V Anglii patří takové věci k normálnímu životu.
Zajímavá je ale diskuze, která se po její smrti rozběhla v přemýšlivější části britského tisku. Píše se o tom, že odešla jedna z posledních představitelek skupiny konzervativních žen, které fakticky ovládaly společnost. To je něco, co je hodně důležité pro pochopení dění v moderních západních společnostech. Když před lety napsal Peter L. Berger (tehdy asi největší autorita americké sociologie), že 19. století bylo érou nadvlády žen, reagovali mnozí překvapeně a popuzeně. Nejsme na takový pohled zvyklí. Je nicméně skutečností, že ženy působící v různých konzervativních sdruženích a mravnostních spolcích vytvářely společenskou atmosféru, formovaly poměry a určovaly zvyklosti. Byly bojovné, panovačné a konzervativní. I když byl formální hlavou sdružení většinou muž (často představitel církve), tyhle ženy rozhodovaly o financování spolku a dávaly jasně najevo, jaký patriarchát chtějí a že to tak prostě bude. Bylo tomu tak v celém západním světě, ale nejvýrazněji v anglicky mluvících zemích. Vrcholem téhle ženské moci bylo prosazení prohibice (totálního zákazu výroby a prodeje alkoholu) v USA po první světové válce.
Skutečnými nepřáteli emancipačního ženského hnutí nebyli muži. Těm vesměs připadaly emancipované ženy roztomilé a nejspíš vyvolávaly podobné pocity jako dnes pornohvězdy. I když kritizujete morální úpadek, stejně vás přitahují. Feministky fakticky bojovaly proti řádu hájenému těmito konzervativními ženami. Svým způsobem to lze číst jako třídní konflikt. Ženy staré střední třídy, jejichž manželé vesměs něco vyráběli nebo poskytovali reálné služby, proti ženám nové střední třídy korporátních byrokratů, finančních spekulantů, kreativců z reklamních agentur a samozřejmě aktivistů.
Jak se píše, Ann Widdecombová byla rázná žena, která věděla, co chce a která požadovala především respekt. Jenže ani takové rázné ženy nejsou stavěné do nové pokrokové eurospolečnosti, kde vás prostě umlátí kladivem nebo podříznou mačetou.