Druhý pohled z 16.9.: Odsouzeni k jednomu typu partnera?

Vžitá lidová představa říká, že každý člověk je odsouzen k určitému typu partnera. I když vztah skončí, příště si najde hodně podobného. To jsou ty příslovečné případy žen, které si pokaždé vyberou násilného alkoholika a jejich okolí konstatuje, že jim není pomoci.

Je tomu tak ale doopravdy?

Existují výzkumy, kde se podařilo najít bývalé partnery a otestovat jejich psychické vlastnosti. V některých případech se zase zaznamenával vzhled. Když takhle zpracujete partnerskou minulost několika set lidí, můžete počítat statistické tendence.

Závěr je, že tendence vybírat si povahově i vzhledově podobné partnery existuje, ale není to tendence příliš silná. Když někdo má třeba cholerika a rozejde se s ním, je pravděpodobnost příštího cholerika trochu nadprůměrná. Ale rozhodně se nedá říct, že je vysoce pravděpodobné, že ten další bude cholerik.

Mimo jiné to ukazuje, že lidé nejsou ve vztahových preferencích zamčeni. Pokud člověka štve, že je jeho přítelkyně příliš svědomitá, může si příště najít nedbalou (nebo naopak). Podvědomá slabost pro svědomité existuje, ale nehraje zásadní roli.

Na podobný princip narážíme často. Vžité lidové představy o lidském chování nejsou chybné, ale bývají nadsazené (jak jsem o tom psal před časem v souvislosti s mužsko-ženskými rozdíly). Kolektivní zkušenost přehání. Chlapi se ve skutečnosti nechovají zdaleka tak chlapsky, ženy nejsou tak femininní, Židi nejsou zdaleka tak vychytralí, obyvatelé měst nejsou zdaleka tak nepraktičtí, mladí nejsou zdaleka tak nedbalí a líní…