Druhý pohled z 22.9.: Prokletí mezinárodní spolupráce

Teorie centra a periferie je u nás v poslední době hodně diskutována, mimo jiné díky profesoru Budilovi, který ji používá jako velmi efektivní analytický nástroj pro porozumění současné situaci. Ta teorie v zásadě říká, že ta část světa, která je propojena intenzivními obchodními vztahy, má tendenci se rozdělovat na centrum a periferii. V centru se soustřeďují ekonomicky nejvýnosnější aktivity, takže centrum má šanci bohatnout. Periferie naproti tomu slouží především jako zásobárna nerostných surovin, zemědělských produktů a levné pracovní síly.

Z toho logicky vyplývají další zápasy. Periferie se snaží ze svého postavení vymanit, zatímco centrum se je snaží v tomto postavení udržet, případně z nich vysávat stále víc. Někdy ekonomickým tlakem, jindy vojensky nebo prostřednictvím tajných služeb a samozřejmě také kulturně. To obnáší mimo jiné snahu zabránit tomu, aby na periferii vznikla svébytná kultura a vlastní pohled na svět, a naopak prosazovat představu, že tamní obyvatelé jsou jaksi méněcenní a potřebují vedení z centra.

Máme tendenci spojovat tento model především s anglosaskou rozpínavostí a většinou se snažíme nevidět, že stejný typ vztahů vzniká třeba mezi Čínou a africkými státy – a dost možná také mezi Čínou a Evropou.

Když se ale podíváme do historie (poznatek z přednášek docenta Téry), zjistíme, že problém je mnohem hlubší. V konkrétním případě k tomu může přispět rozpínavost té či oné mocnosti, ale mocnou silou v pozadí je mezinárodní dělba práce. Jakmile se jednotlivé země začnou specializovat, některé druhy specializace jim postupně dávají větší moc a jiné je naopak činí závislými.

Představte si například, že stoupá cena obilí a vaše země má pro jeho pěstování velmi vhodné přírodní podmínky. Vrhnete tedy všechny síly do pěstování obilí a zpočátku bohatnete. Jenže po několika generacích můžete zjistit, že jste se stali zemědělskou periferií průmyslového světa.

Místo obilí si můžeme dosadit třeba bavlnu a dostaneme podobný výsledek. Dokonce i americkou válku Severu proti Jihu lze z tohoto hlediska číst jako pokus zemědělské periferie o vzpouru proti stále silnější nadvládě průmyslového centra. Ve válce samozřejmě vyhrál ten, kdo měl fabriky.

Celé je to ještě komplikovanější tím, že není snadné – a možná ani možné – s předstihem poznat, které ekonomické aktivity budou z dlouhodobého hlediska centrální a které periferní. Američané a Západoevropané například přesouvali obyčejnou průmyslovou výrobu do periferních oblastí s představou, že doma se budou věnovat něčemu sofistikovanějšímu a výnosnějšímu. Nakonec ale mohou zjistit, že skutečným zdrojem bohatství, technologických schopností a civilizačního pokroku je právě ona „obyčejná“ výroba – a že se sami stávají periferií.

Koneckonců něco podobného se přihodilo Rakušanům v 19. století, když zcela bezstarostně nechali významnou část průmyslové výroby monarchie soustředit v českých zemích.

Zkrátka, je stále obtížnější udržet představu, že intenzivní mezinárodní hospodářská spolupráce může dlouhodobě existovat, aniž by vytvářela výrazné mocenské rozdíly a vztahy připomínající imperiální nadvládu. Nebo to možné je a to řešení teprve čeká na objevení.

Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.