Druhý pohled z 4.11.: Nic jiného je nezajímá

Antropologové píšou o institucích, o kterých se – aby fungovaly – musí předstírat, že neexistují. Třeba tak, že jedna strana poskytuje druhé straně pravidelné platby za loajalitu, ale obě strany horlivě předstírají, že to jsou náhodné dobrovolné dary. Aby vztah fungoval, musí tam být obojí. Musí tam být ty pravidelné platby a zároveň se musí předstírat, že to nejsou sjednané pravidelné platby.

V našich společnostech tohle funguje ve vztahu k moci. Je vlastně až fascinující, s jakou rychlostí a snadností v liberálních kruzích vyrůstá brutální mocenský instinkt a zároveň se musí předstírat, že jde o spontánně vzniklou vůli lidu, se kterou ta diktatura nemá vlastně nic společného. Je to jeden z podstatných rozdílů mezi současnými liberály a fašistickými hnutími před 100 lety. Tehdy se mluvilo o vůli k moci, síle, historickém poslání atd. Dnešní hesla jsou dezinformace, obrana demokracie, ruský vliv atd.

Dobře to vidíme nejen na jejich jednání, ale hlavně na tom, o co nemají zájem. Vlastně o nic! Chtějí prosazovat nějakou průmyslovou politiku? Možná, ale není to důležité. Nějakou dopravní politiku? Nebo v energetice? Vlastně je to na okraji. Jsou pro Green Deal, ale klidně by se ho vzdali, kdyby to v Bruselu přestali požadovat. Se stejnou snadností by se vzdali 76 pohlaví, kdyby na to přišlo. Nebo inkluze ve školství nebo čehokoliv jiného. Veškerý zájem se koncentruje do držení politické moci, do zastrašování oponentů, případně jejich likvidace. Všimněte si, jak velký podíl to mělo v prohlášeních Fialovy vlády a dnešní parlamentní opozice. Jak často mluvili o rozvoji průmyslu a jak často o ruském vlivu nebo Babišově diktatuře? Moc, moc a zase moc. Nic jiného je v zásadě nezajímá.

Rozhodně by stálo za hlubší studium, jak se v té všestranně úpadkové vrstvě s rysy iracionálního davu vyvinul tenhle instinkt. Jak se k tomu postupně posouvali od obyčejné rvačky o peníze. Se zájmem o peníze to samozřejmě není v rozporu. Každé mocenské a válečnické uskupení to má tak, že porazím mocenského konkurenta, ovládnu zdroje, tím financuji posílení vlastních mocenských pozic, to mi umožní ovládnout další zdroje… K tomu patří i schopnost uzavírat aliance s různými hráči zvenku. Já vás nechám drancovat, vy mi poskytnete mocenskou podporu. Historicky ale tenhle postoj souvisí s válečníky a panovníky, nikoliv s amorfní oligarchickou strukturou.

Je nešťastné, že proti nim nestojí jiná mocenská struktura, ale Andrej Babiš, který chce řešit konkrétní organizační a hospodářské věci a kterého boj o moc zjevně zdržuje a obtěžuje.

Shrnutí a hlavní teze: Současná liberální oligarchie se soustřeďuje na získávání a udržování politické moci, zatímco konkrétní politické programy ustupují do pozadí.

Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.