Co je smyslem a úkolem státu

V jednom z klíčových zakládajících dokumentů naší civilizace se praví, že vlády jsou zřizovány proto, aby chránily životy občanů, svobodu občanů a jejich právo usilovat o štěstí svým způsobem. Aby to chránily před kýmkoliv, kdo by to mohl ohrožovat. Neoliberální intepretace, že občané mají být chráněni pouze před státem a nikoliv před nestátními subjekty, ta vznikla až o 200 let později. Američtí osadníci také konstatovali, pokud vlády tyto funkce neplní nebo dokonce jedná v rozporu s nimi, vzniká lidem morální právo takovou vládu vyměnit. Připomínám, že nejde jen o výměnu konkrétních ministrů, ale o právo na výměnu celého politického systému, včetně všech pravidel. Například zrušení monarchie a její nahrazení republikánským systémem.

Neoliberální intepretace, že občané mají být chráněni pouze před státem a nikoliv před nestátními subjekty, ta vznikla až o 200 let později.

Že existuje takové morální právo, to neznamená, že je to rozumné. Například proto, že by to mohlo vést k dlouhé a krvavé občanské válce. Nebo proto, že by to mohlo vést k nastolení ještě horšího systému vládnutí. Nebo proto, že by povstání bylo příliš snadno potlačeno.

Téměř 250 let po vydání zmíněné deklarace jsme ve zcela stejné situaci. Téměř všem národům evropské unie vládnou zkorumpované oligarchie, které systematicky usilují o zbídačení populace, likvidaci základních svobod, likvidaci morálky a vzdělanosti, zbavení obyvatelstva pocitu bezpečí, a dokonce i o fyzické nahrazení evropských populací mimoevropskými kolonisty. Netvrdím, že všichni příslušníci a stoupenci současných vlád si tyto důsledky svého jednání plně uvědomují. Nicméně systematicky provádějí a podporují opatření, která k tomu směřují. Je lhostejné, vnímají-li to oni sami „záchranu demokracie“, „záchranu planety“, „výraz příslušnosti k Západu“, „obranu před Ruskem“, „obranu před populismem“ či jakkoliv jinak. Podstatné je, že jejich systematická snaha ohrožuje životy občanů, jejich svobodu a jejich právo usilovat o štěstí podle vlastního uvážení.

Jediným úspěšným případem svržení oligarchické vlády v našem civilizačním okruhu je Maďarsko.

Nicméně zdůrazňuji, že z toho nijak nevyplývá, že by snad bylo rozumné pokoušet se o změnu režimu. Mimo jiné proto, že v tuto chvíli neexistuje dostatečně jasná představa, čím by měla být vláda liberální oligarchie nahrazena a jak by měl takový systém vlastně vypadat. Jediným úspěšným případem svržení oligarchické vlády v našem civilizačním okruhu je Maďarsko. Tamní zkušenost nemusí být aplikovatelné všude a nemusíme ani všechny rysy pokládat za žádoucí. A jak zdůrazňuje Curtis Yarvin, bez jasné představy není možná změna. Bez jasné představy jiného fungování systému se po úspěšné revoltě vše vrátí do starých kolejí.

Vítám proto možnost zapojit se diskuze o tom, jakým zcela jiným politickým a ekonomickým systémem by mohl být ten současný nahrazen. Jaká je neutopická vize lépe fungujícího státu, společnosti a národa.

Vítám proto možnost zapojit se diskuze o tom, jakým zcela jiným politickým a ekonomickým systémem by mohl být ten současný nahrazen.

První otázka, nad kterou se společně zamýšlíme, je co je vlastně cílem státu. Tedy současná verze toho, co naši předchůdci formulovali jako ochrana životů, svobod a práva usilovat o štěstí vlastním způsobem.

Mám za to, že ty cíle lze rozdělit do dvou zásadních skupin, které přičemž obě jsou důležité.

Za prvé. Stát musí být schopen přežít.

Za druhé. Stát musí pro své občany vytvořit prostředí, ve kterém se jim bude dobře žít.

Tím zároveň říkám, co úkolem státu být nemá. Úkolem státu není plnění povinností vůči spojencům. Není jím ochrana víry. Není jím prosazení žádné morálky. Není jím záchrana planety. Každý z těch bodů může být nástrojem pro dosažení jiného cíle (např. blahobyt či bezpečí občanů), ale nemůže to být cílem samo o sobě.

Úkolem státu není plnění povinností vůči spojencům. Není jím ochrana víry. Není jím prosazení žádné morálky. Není jím záchrana planety.

Pojďme k bodu za prvé. Přežití státu.

Všechny známé státy vznikly stejným způsobem. Skupina válečníků obsadila nějaké území a dokázala je ubránit proti všem konkurentům. Začala organizovat lidské chování na tom území a to tak, aby bylo co nejproduktivnější. Část produkce na tom území je používána k udržování a rozvoji válečnické mašinérie (typicky vlastně veškerá produkce, kterou lidé nepotřebují k přežití). Když to vládnoucí skupina dělá dobře, dokáže odrážet všechny útoky nebo odstrašit všechny konkurenty, zajistit stabilitu a případně rozšiřovat území. Když to dělá špatně, je porážena, a přichází o území, až stát zaniká.

Pokud stát zanikne, jsou obyvatelé v postavení lovné zvěře tak dlouho, dokud se neustaví stát jiný (nebo dokud ti lidé nejsou vyhlazeni či odvedeni do otroctví).

Jestli ta skupina válečníků zvaná stát zavede instituci soukromého vlastnictví nebo jestli tam bude všechno patřit panovníkovi, to je otázka toho, co umožní získat víc zdrojů na fungování státu jakožto válečnické mašinérie. Jestli tam zavést nějaké náboženství. Jakou míru svobody má obyvatelstvu poskytovat. Jak vysoké daně má vybírat. Jediným měřítkem je, zda to zvýší schopnosti státu být na svém území suverénní mocí nebo jestli je to sníží. Tak je tomu i světě, kde vedení státu musí zohledňovat zájmy velmocí a supervelmocí, případně dalších globálních hráčů. Stát tedy potřebuje nejen válečnickou a policejní mašinérii a schopnost ji financovat, ale také diplomatické schopnosti.

Možná vás napadá otázka, jestli je to které jednání a uspořádání morální. Odpověď je jednoduchá. Stát také určuje, co je morální. Pokud ta pravidla určuje někdo jiný, není stát suverénem.

Stát také určuje, co je morální. Pokud ta pravidla určuje někdo jiný, není stát suverénem.

Co tedy od státu chceme? Chceme, aby si získal a udržel takovou mocenskou převahu, že pro jakoukoliv korporaci, neziskovku, investiční fond, církev, mediální skupinu bude konflikt s ním nemyslitelný. Námitku, že by to snad mohlo ohrozit svobody, můžeme s klidem odmítnout. Stejným ohrožením pro svobodu občanů je i docela slabý stát. Pokud někdo hromadí příliš moci, pokud porušuje mocenskou rovnováhu, nevede to k vyššímu ohrožení občanů.

Jenže to je ideální modelová situace, jaká panovala kdysi. Tím se dostáváme k druhé skupině požadavků.

Na začátku moderní doby se mocenské poměry tak posunuly, že stát nejen koncentrovat dostatek bohatství a moci, ale musel brát ohled také na lidi žijící na jeho území. Musel začít zohledňovat jejich potřeby. Nepřátelské obyvatelstvo ohrožuje každou mocenskou strukturu.

Tím vzniká složitější situace, kdy úkolem státu je:

1. Koncentrovat a udržet dostatek moci. To zahrnuje i třeba to, že země je dostatečně bohatá, že je soběstačná v klíčových hospodářských sektorech a že mezi obyvatelstvem převládá rozumnost. Jenom taková země dokáže vytvořit tolik prostředků, kolik státní aparát potřebuje k udržení moci.
2. Vytvářet příznivé prostředí pro život a rozvoj obyvatelstva.

Obě ty skupiny úkolů se přirozeně doplňují.

Stejným ohrožením pro svobodu občanů je i docela slabý stát.

To druhé by se dalo formulovat tak, že smyslem státu je vytvořit prostor, ve kterém budeme schopni vést šťastné životy.

To zahrnuje:

• Dostatečnou míru blahobytu. Představa o tom, jaká míra blahobytu je dostatečná, je v každé zemi jiná. Podle kultury té které země to nemusí znamenat, že je o každého postaráno, ale že je reálně možné si vydělat. Že i člověk, který nemá výjimečné schopnosti, so při dostatečné snaze vydělá všechno, co potřebuje k životu.
• Služby. Že pro všechny vrstvy obyvatelstva jsou reálně dosažitelné všechny služby, které potřebují, v první řadě zdravotnictví a školství. Nemusíme v této chvíli otevírat, jestli mají být nemocnice státní, soukromé nebo třeba družstevní, ale jejich služby musí být dosažitelné.
• Bezpečí ve smyslu nízkého rizika fyzického napadení a jistoty, že přijde pomoc. Opět nechci otevírat, zda se má jednat o systém sociálních dávek, dostatek pracovních míst, štědrou soukromou charitu nebo cokoliv jiného.
• Kulturní, morální a duchovní prostředí. Tedy udržení těch návyků, pravidel, morálních přesvědčení, náboženských přesvědčení a zvyklostí, které potřebujeme, aby náš život plynul hladce.
• Dostatek mezilidské solidarity. Tedy povzbuzování všeho, co posiluje solidaritu mezi jednotlivci i mezi skupinami.

Nic z toho nemohou realizovat státní úředníci. Přesto je povinností státu zajistit, že na jeho území takové poměry budou.

Každý člověk je originál, ale to neznamená, že každý člověk by byl úplně jiný. Stát má vytvářet prostředí, kde se bude co největší části jeho občanů dařit skvěle (což zahrnuje štěstí, spokojenost s vlastním životem a osobní rozvoj) a další velké části jakž takž. A pak tu jsou lidé s jinými představami o životě, kteří budou tolerováni, ale musí počítat s určitým nepohodlím.

Takové jsou tedy cíle státu. To by mohlo a mělo být precizováno v různých deklaracích občanských práv, budou-li vyhlašovány.

A kde je v tom národ? Národ je nejlepším známým způsobem, jak dosáhnout vzájemné solidarity a šťastných životů.