Druhý pohled z 10.1.: Absolutismus a svoboda

Na včerejším semináři Jungmannovy národní akademie pronesl profesor Drulák zajímavou poznámku, když připomněl, že státy (v dnešním slova smyslu) se v Evropě objevily až v 17. století. Do té doby byl panovník sice svrchovaným vládcem, ale na stejném území působila taky církev, případně jiné nadstátní organizace (třeba řády). Navíc byly v zemi subjekty schopné klást královské vůli odpor. Doporučuji třeba výklad doktora Houšky o tom, jak roku 1483 Pražené smrtelně urazili a rozlítili krále (Vladislava II. Jagellonského), jenže poněvadž král nebyl schopen financovat armádu potřebnou k tažení proti Praze, nezbylo mu než velkomyslně odpustit.

Proti tomuto stavu se formoval absolutismus – tedy stát v čele s panovníkem, jehož moc byla taková, že se nemusel ohlížet na nikoho a na nic. Pro české země to bylo temné a smutné období tyranie, úpadku, ztráty svobody, snížení životní úrovně atd. Nicméně většině Evropy přinesl absolutismus lepší vládnutí, rozumnější právu státu, mírnější zacházení s obyvatelstvem, podporu vědy, umění a průmyslu a také nástup osvícenství. I do českých zemí to absolutismus nakonec přinesl. Je dobré připomenout, že v osvícenských reformách hráli francouzští revolucionáři jen okrajovou úlohu. Většinu těch reforem nařídili absolutističtí panovníci.

Absolutismus přinesl zlepšení poměrů, svobodu a materiální dostatek.

Vlastně to perfektně zapadá do naší současné zkušenosti. Všude, kde je centralizovaná státní moc korigována „občanskou společností“, tam přichází nesvoboda, bída a ztráta pocitu bezpečí. O korporacích a nadnárodních organizacích nemluvě.

Nechci příliš rychle zavádět opačné pravidlo, ale zcela jistě je nejvyšší čas zahodit propagandistickou frázi o tom, že  centralizovaná neomezená státní moc je vždy ohrožením svobody.