Druhý pohled z 10.3.: O závislosti na depresích

Nedávno jsem tu citoval sociálního psychologa Jonathana Haidta, že radikálně liberální ideologie (woke) vnucuje svým stoupencům „negativní vysvětlovací styl“, tedy přesně to, co vede k chorobným úzkostem a depresím a co se snaží psychiatři odstraňovat. To vysvětluje, proč depresemi trpí mladé liberálky násobně častěji než mladé konzervativky.

Jenže vztah má k druhou stranu. Liberální ideologie mění mozky tak, že jsou úzkostlivé a depresivní. A naopak úzkostlivé a depresivní mozky jsou přitahovány liberální ideologií. Oba jevy se navzájem posilují. Svým způsobem to vysvětluje vytrvalost takového myšlení. Depresivně zaměřená ideologie změní mozek a mozek pak potřebuje tu depresivně zaměřenou ideologii.

Mám dost takových lidí i ve svém okolí a je na nich vidět, že zoufale potřebují nové a nové negativní informace. Když jim řeknete, že něco není tak strašné nebo že věci jsou prostě složitější, reagují hněvivě. Ostatně, neurovědci upozorňují, že vnější událost je málokdy spouštěčem. Když se mozek naučí být depresivní (nebo je takový od narození), hledá záminku, přičemž ta záminka vlastně není důležitá. Stačí, aby to bylo dost černé.

Když takové lidi pozorujeme, divíme se, jak mohou věřit něčemu tak hloupému. Jenže pro ně není důležité, jestli to je chytré nebo hloupé, jejich mozky prostě potřebují něco hrozivého.

Tak tomu bylo ve všech dobách, ale v posledních generacích toho přibývá. Mohou za to sociální sítě? Nebo nové ideologie? Nebo větší ekonomický tlak v chudnoucí společnosti? Nebo příliš liberální výchova? Teorií je celá řada, ale s jistotou to říct nedokážeme.

To ukazuje následující graf vyznačující výskyt úzkostné poruchy v americké společnosti (převzato z blogu Jonathana Haidta)