Druhý pohled z 11.7.: O drezúrování mozků

Jedno ze zjištění poslední generace psychologie a neurovědy je, jak strašlivě nedokonalý nástroj je lidský mozek. Na jedné straně jsou jeho možnosti téměř nekonečné (v tom smyslu, že dnes nedokážeme dohlédnout hranic), ale ukazuje se také, že je vyladěn nevhodně vzhledem k problémům, na které narážíme. Má tendence trpět zbytečnou úzkostlivostí. Mnoho z nás má mozky se sklony k depresím. Působí problémy ve vztazích. Má slabá místa, která nás činí zranitelnými vůči manipulaci. Jako poznávací a analytický nástroj je zoufale nespolehlivý. Dopouští se mnoha systematických chyb, o kterých my sami nevíme. A tak dále.

Zkrátka, mozek může být úžasným nástrojem, pokud je správně vycvičen. Jestli si někdo myslí, že se narodil (nebo byl v ranném dětství zformován) se schopností brilantního úsudku, je jisté, že podléhá stupidním omylům. Drtivá většina z nás potřebuje s mozkem pracovat. Systematicky jej cvičit tak, aby nám pomáhal k dobrému a šťastnému životu.

Konec konců, historicky to bylo tak, že vzdělávání i každodenní život obsahovaly spoustu procedur, které tak mimoděk lidský mozek cvičily. Lepší než nic (a lepší než většina toho, co vidíme v naší době), ale pořád zoufale nedokonalé. To je asi jedním z důvodů, proč filosofové a náboženští učitelé chrlili další a další seznamy vznešených zásad, bez reálného dopadu na lidské životy. Neuvědomovali si plně, že ty zásady jsou jen málo platné, pokud nejsme schopni je dodržovat (nebo jen dočasně a za cenu neustálé frustrace, podrážděnosti a naštvanosti).

To je jeden z důvodů domnívat se, že pokud se podaří projít současnou civilizační krizí a pokud se podaří zastavit expanzi islámu, jsou před dalšími generacemi ještě lepší a šťastnější životy, než jaké žijeme my. Budou umět pracovat s vlastními mozky. Část potřebných znalostí už máme k dispozici, další budou objeveny v následujících dekádách.