Druhý pohled z 11.9.: O panice bez paniky

V jedné věci musím dát liberálům za pravdu, a sice v jejich kritice „morální paniky“. To je postoj spočívající v tom, že ať ve společnosti dochází k jakékoliv změně, kritik se vyděsí, označí to za naprostou katastrofu a začne mluvit o zániku civilizace. Veřejný prostor je naplněn děsem. Snižují se šance, že ta věc bude opravdu analyzována, že s ní bude někdo pracovat a že se třeba i podaří vyřešit problémy s ní spojené.

Například zpráva o tom, že v poslední generaci mají lidé méně sexu než ti před nimi. Bědují nad tím ti stejní lidé, kteří předtím bědovali nad sexuální revolucí. Co je tedy správně? Hodně sexu nebo málo sexu?

Možná vstupujeme do období, kdy si lidé budou užívat více erotiky, více her a méně souložení.  Možná budou mít mladé páry sex jednou týdně místo třikrát týdně. Byl by to horší svět?

Ani nedokážeme říct, co je příčinou a nedokážeme říct, jestli jsou ty příčiny dlouhodobé. Jak velkou roli hraje pornografie, jejíž vliv podle všeho odeznívá? Jak velkou roli hraje všudypřítomná feministická inkvizice? Jak velkou roli hrají chytré telefony a další elektronická zařízení? Britská historička Zoe Strimpelová pokládá za hlavní příčinu rozšíření psychoterapie. Lidé jsou vedeni k tomu, aby neustále řešili svoje pocity (a to nikoliv v tom smyslu, že by je měli dostat pod kontrolu). Převládá hrůza, že by člověk mohl začít něco traumatizujícího. A ano, sex je opravdu rizikem v tom smyslu, že se člověk může setkat s odmítnutím, může přijít selhání, může to být mizerný sex, protistrana může říct něco zraňujícího…

Zkrátka, rozumný přístup je tu věc zkoumat, snažit se jí porozumět a potom teprve případně prosazovat nápravu. Na paniku je dost času.