Druhý pohled z 12.2.: Slušovický paradox

Dostal jsem otázku (a nebylo to poprvé), proč neodkazuji na slušovický model. Bylo to naše, fungovalo to výborně, tak proč podle toho nereformovat celou Českou republiku. Konec konců, reformní návrhy Petra Blahýnky vycházejí právě z něj.

Odkážu na logicky velmi podobnou situaci. V katolických rodinách se rodí výrazně více dětí než v „mainstreamových“. Někdo by tedy mohl usuzovat, že kdyby byli skoro všichni katolíky, byla by celková porodnost mnohem vyšší. Jenže v zemích, kde jsou skoro všichni katolíky, není porodnost vyšší než jinde.

V čem je problém? Problém je v tom, že když máte jeden vzorný podnik nebo jedno vzorné společenství, tak si:

vybíráte z celé země určité typy lidí. I když třeba nevyvíjíte cílené úsilí, vždy je to tak, že určité lidi přitahujete a jiné odrazujete. Slušovice přitahovaly výběr pracovitých a kreativních lidí a katolická společenství přitahují lidi se zájmem o velké rodiny,
firma či farnost se vymezuje vůči nezajímavé většině společnosti. Vždy je to součást identity – nejsme jako ti lenoši nebo hříšníci kolem,
u podnikání hraje roli ještě třetí faktor: vzorná firma roste na úkor těch méně schopných.

Jakmile to přestane být výběrová záležitost a stane se z toho masovka, efekt zmizí. Konec konců, všimněte si slušovického paradoxu: jak často se mluví o geniální postavě Františka Čuby. Kdyby to byl obecně aplikovatelný model, žádného génia by to nevyžadovalo a měl by to zvládnout průměrný manažer.

Zkrátka, Slušovice mohou být velmi inspirujícím vzorem pro konkrétní podnik, ale z principu nemohou být vzorem pro organizaci národního hospodářství. Mimochodem, totéž platí o Baťových závodech.