Druhý pohled z 13.8.: O komunistickém teroru

Procházím recenze na knihu o lidech popravených komunistickým režimem (připravil to Ústav pro studium totalitních režimů) a přiznám se, že celková bilance mě hodně překvapila. Z 263 lidí popravených po politických procesech se pětina obětí dopustila sabotáží, atentátů a teroristických útoků, největší skupina byla zapojena do špionáže a na třetím místě byli ti, kdo připravovali ozbrojené povstání. Šlo tedy o bojovníky proti režimu. Statečné lidi a často bojovníky úspěšné v tom smyslu, že se jim podařilo zabít nějakou místní komunistickou celebritu.

Kdyby se obdobné příběhy odehrávaly v USA a ti lidé bojovali stejným způsobem proti demokratickému režimu, nejspíš by většina z nich taky skončila na popravišti.

Tím nechci zlehčovat brutální a mnohdy iracionální teror uplatňovaný vůči nevinným lidem a celkový postup gottwaldovského režimu. Třeba pronásledování vojáků – hrdinů druhé světové války – je neospravedlnitelné. Nebo procesy s údajnými spikleneckými centry, která vůbec neexistovala. Konec konců, i Gustáv Husák jen tak tak unikl popravě a to rozhodně nebyl žádný nepřítel komunismu.

Ale v celkovém obrazu by nemělo zapadnout, že to byla doba, kdy režim bojoval o přežití, na obou stranách byli odhodlaní lidé a kdyby komunisté prohráli, nikdo by je nešetřil. To je přesně ta dějinná situace, kdy je pro lidi s aspoň základním smyslem pro morálku samozřejmé, že se ji snaží uzavřít, udělat za ní čáru a akceptovat, že tam nebyli žádní čistě dobří a čistě zlí. Jen gauneři si budují kariéry na oživování toho starého konfliktu.

Moji předkové byli na straně těch obětí a nikdo z mých příbuzných nebyl v komunistické strany. To jen pro úplnost.

Nespokojte se s ořezanou verzí! Plnou verzi Hamplova druhého pohledu najdete zde.