Druhý pohled z 15.12.: O amorálnosti moralizování

Lidé jsou sobečtí, že nechtějí mít děti. Lidé jsou sobečtí, že se nechtějí ženit a vdávat. Lidé jsou sobečtí, že chtějí pracovat v cizině a vzdělání získat na účet českých daňových poplatníků. A tak dále.

Jako každé moralizování, je to především hloupé a povrchní.

Existují výjimečné osobnosti, které se vzdají osobního prospěchu a radostí běžného života a vstoupí do kláštera nebo se rozhodnou pomáhat opuštěným psům nebo udělají jiné velké mravní rozhodnutí. Zaslouží si za to obdiv, ale nemůžeme taková rozhodnutí čekat od významného procenta spoluobčanů. Nikdy tomu tak nebylo. Takoví lidé byli vždy vzácní.

Ale s běžnými občany je to jinak. Nikdo nepřijímá nevýhodná rozhodnutí jen proto, že jsou morálnější. To může fungovat na chvíli nebo v nějakém vypjatém okamžiku, kdy zachraňujeme tonoucí děti, vrháme se do hořících domů, odcházíme na frontu apod. Nicméně základní dlouhodobou motivací našeho jednání je to, že čekáme nějaké zlepšení života nebo chceme odvrátit nějaké ohrožení. Za morální jsme schopni uznat jen to, co je zároveň výhodné.

Pokud někomu vadí, že si lidé nechtějí pořizovat děti, nechť usiluje o takovou změnu podmínek, že rodičovství povede ke zvýšení životního štěstí, životních šancí apod. To by skutečně směřovalo k odstranění či zmírnění problému. Moralizování směřuje pouze k tomu, že si moralizující vyrobí pocit vlastní nadřazenosti. K ničemu jinému.