Druhý pohled z 16.1.: Solidarita světů

O požárech v Kalifornii už bylo napsáno hodně, a ještě napsáno bude. Ale něco se už rýsuje celkem jasně. A sice něco, co jsme na žádném videu neviděli. Neviděli jsme perfektní zásahy secvičených hasičských týmů, boj o každou sekundu, okamžité reakce, nejpokročilejší technologie, bezpečnostní experty ovládající situaci… nic takového. To už jsme spíš viděli sousedy pomáhající si navzájem. A četli o takových případech.

Celé to zpochybňuje koncepci vícerychlostní Ameriky. Takové Ameriky, kde část lidí žije kulturně a životní úrovní srovnatelně se střední Afrikou nebo Bangladéší a o kus dále najdete superbohaté komunity. Nebo takovou Ameriku, kde najdete negramotnost, o kus dál kolektivní imbecilismus nové aristokracie a ještě o kus dál naprosto špičková vědecká pracoviště, z jejichž výkonů se točí hlava. Každá vrstva si žije po svém, izolovaná od těch ostatních.

Jenže teď to vypadá, že to tak úplně nejde. Když filmové hvězdy nechtějí, aby popelem lehla celá čtvrť, potřebují, aby se chlapi z dělnických rodin chovali jako chlapi. Aby trénovali, byli hrdí na svou sílu i své výkony, na svou schopnost být na místě včas a na svou odvahu. Včetně toho, že se budou posmívat změkčilým a zženštilým a že bázliví mezi nimi dlouho nevydrží. A technika? Kdo jiný si pořizuje pokročilé technické hračky než takoví chlapi! Když tenhle svět mužů z nižší třídy zmizí, tak si můžete hasit dům recitováním pouček o toleranci.

A je vlastně jedno, jak je to pojato politicky. Jestli zleva, jako tlak LGBT aktivistů, nebo zprava, jako privatizaci hasičských sborů a tlak finančních ředitelů. To základní je pořád stejné. Jestli se rozpadnou světy těch druhých, nepřežije ani ten můj.

Solidarita světů není přepych. Je to nutný předpoklad přežití.