Druhý pohled z 16.6.: Krize a příležitosti

Krize se pravidelně opakují a každá krize může být řešena buď pokrokovým nebo reakčním způsobem,“ píše se v jedné staré marxistické knize a je v tom vlastně shrnuto všechno podstatné, co potřebujeme vědět o dynamice společenského vývoje.

Každá krize může být vyřešena tak, že posílí dosavadní režim nebo tak, že dosavadní režim zkolabuje. To je to, co marxisté myslí výrazy „pokrokový“ a „reakční“.

Na začátku našich problémů je krize 70.  a 80. let, respektive souběh ropné krize, americké neschopnosti zaplatit válku ve Vietnamu a několika dalších. Tehdejší západoevropské režimy toho mohly využít k posílení státní moci, resp. zvýšení kontroly národních států nad kapitálem. Nevyužily té příležitosti a naopak nadnárodní finanční instituce v podstatě zlikvidovaly samostatné průmyslové národní státy s jejich smíšeným ekonomickým modelem.

Za poslední dekádu vidíme jednu krizi za druhou. A opravdu většina z nich vede k posílení vládnoucí moci. Ale řekl bych, že moji čtenáři dobře vědí, proč tomu tak je.

Což ovšem vede k pochmurné obavě, že souběh krizí vyvolaný ekonomickým hroucením a prohranou válkou s Ruskem může mít za následek další posílení režimu, který ty krize způsobil.

Mimochodem, pokud vládnoucí režim vidí, že z krizí vychází jako vítěz, nemá důvod krize odvracet. Tím netvrdím, že si to režimní stratégové uvědomují, nicméně intuitivně mohou podle takové zásady pokračovat.