Druhý pohled z 20.3.: O morálce a dvojím metru

Základní problém spojený s morálkou spočívá v tom, že její jednotlivé složky si navzájem odporují. To není otázka pokrytectví ani jiného lidského selhávání. Je to vestavěno už v základech toho, čemu říkáme morálka, a je to rozpor principiálně nepřekonatelný.

Morálka je soubor pravidel, který má platit úplně pro všechny. To je ta nejzákladnější definice. Případně je myslitelný morální systém, jehož nositelé kladou vyšší požadavky na sebe než na ostatní. Ale nemůže existovat morálka, která říká: „Tohle musí dodržovat všichni kromě mě a mých nejbližších kamarádů.“

Jenže zároveň platí, že téměř každé morální myšlení dělí lidi na ty morální (mezi ně vždycky nějak patříme my sami) a amorální (to jsou ti ostatní). A jakmile vznikne tohle vidění, pak mozek začne postupovat selektivně. Činy našich omlouvá, k činům cizích je nesmlouvavě kritický, a to tak, že si toho dvojího metru nejsme vědomi. Zdá se nám úplně jasné, že ti naši jednají morálněji. Jak může být někdo tak zabedněný, že to nevidí! Vždyť je to tak jasné! Kdo to nevidí, musí být zkorumpovaný, jiná možnost není.

Tuhle aplikaci dvojího metru vidíme skvěle na jiných, ale nevidíme ji u sebe. Samozřejmě že dvojí metr nemůže jít neomezeně daleko. Pokud by se třeba někdo na naší straně dopustil kanibalismu nebo vraždy dítěte, uznáme, že je to strašné. Ale může to jít hodně daleko.

Je možné z toho vyjít tak, že je zcela zrušen vztah mezi postavením člověka a hodnocením jeho činů. „Mám vás všechny rád, ale to, co jeden z vás udělal včera večer, bylo opravdu hnusné.“ Ale to je ve spoustě životních oblastí nepoužitelné. V životních oblastech, jako je politika, se dvojímu metru vyhnout nedá.

Zkrátka, nejde to bez dvojího metru a zároveň je jeho aplikace nepřijatelná.