Druhý pohled z 20.4.: O selektivním soucitu

Není tomu tak dlouho, co tiskem probíhaly šílené zprávy o tragickém konci Kurdů v Sýrii. Opuštěni všemi, odzbrojeni a vydáni na milost Šarovu režimu (jiný výraz pro Al Kajdu), což v praxi znamená zatýkání, mučení, znásilňování a občasné zabíjení. Ty zprávy vyvolaly určitý smutek a rozhořčení. Což bylo nebohým Kurdům úplně k ničemu.

Nicméně alespoň se o tom vědělo. Oproti tomu zůstalo úplně opomenuto, že režim íránských ajatolláhů podniká v posledních dvou měsících soustavné útoky (stovky raket a dronů) na kurdské oblasti i na ty íránské Kurdy, kteří utekli za hranice do Iráku. Ty útoky jsou naprosto bezdůvodné. Kurdové se do současného konfliktu nezapojují a jasně dali najevo, že se ani zapojovat nehodlají. Připomínám, že kurdské vesnice nemají ani protivzdušnou obranu ani kryty, takže trefovat se do nich není obtížné.

Když nějakému arabskému šejkovi rozbije íránský režim nějaké zařízení, což ho stojí peníze, jsou toho plné noviny. Umírající Kurdové za pozornost nestojí.

I já jsem se k tomu dostal vlastně náhodou, přes krátkou zprávu o dvacetileté dívce, která byla zraněna výbuchem dronu; íránská nemocnice ji jako Kurdku odmítla přijmout, takže zemřela před nemocnicí.

To je jeden z důvodů, proč jsem tak skeptický k dojímání se nad oběťmi speciální vojenské operace. Ty „oběti“ mají na svědomí příliš mnoho nevinných životů. Ten soucit je příliš selektivní.