Druhý pohled z 23.1.: Chvála zastaralosti ve školství

Tak tu máme zase další školní reformu, snad už dvacátou za můj život. Všechny ty reformy něco spojuje. Po každé z nich výrazně klesne kvalita výuky, tak se začne honem připravovat další reforma, ta zase sníží kvalitu výuky… od národa nejlepších inženýrů na světě až k negramotnosti.

Ten problém jde napříč myšlenkovým a politickým spektrem. I konzervativci, kteří jsou stavem školství oprávněně pobouřeni, požadují změny. To znamená reformu, jejíž důsledky se dají odhadnout jen částečně… a dále už to znáte.

Před časem jsem tu navrhl zavedení dvoukolejného školství. Ne pro chytré a méně chytré děti, ale tak, aby rodiče každého dítěte měli na výběr mezi obyčejným a náročným programem (v rámci toho, co jejich dítě dokáže zvládnout). Byla by to vlastně reforma školství jen pro toho, kdo o reformu stojí.

Teď navrhuji druhý princip. Místo reforem pilotní projekty. Pokud je potřebná nějaká zásadní změna (třeba zrušení domácích úkolů), tak ji zavést jenom na pár školách, pečlivě testovat děti (znalosti, schopnosti i psychický stav) a pokud se například po 10 letech ukáže, že je to změna jednoznačně k lepšímu, pak ji teprve zavádět masově.

Samozřejmě by to znamenalo, že školství  bude pořád trochu zastaralé. Ale když uvážíme, jak relativně malé škody vznikají zastaralostí a jak obrovské škody vznikají nepromyšlenými a unáhlenými reformami, pak se ta pomalost vyplatí. I když pro celkově pozitivnější atmosféru by bylo dobré taky úplně odstřihnout od peněz různé kartousy a další floutky,  kteří nic nevědí o výuce, nic nevědí o vývojové psychologii, ale dokážou plnit veřejný prostor frázemi o nesnesitelné zastaralosti školství. No future!