Druhý pohled z 26.4.: Danuše a její zrcadla

Řada sociálněpsychologických experimentů ukazuje velmi podobný výsledek. Když si lidé různých politických zaměření mohou vybrat, jakou propagační brožurou chtějí listovat, téměř každý si vybere takovou, která je mu názorově blízká. Na tom není nic divného. Liberálové čtou liberální tisk, konzervativci čtou konzervativní tisk a socialisté čtou socialistický tisk.

To zajímavé přichází ve chvíli, kdy si lidé musí vybrat z reklamních materiálů vydávaných protistranou. Naprostá většina si vybere ten úplně nejhloupější, se spoustou chyb. Prostě si vybíráme tak, aby nám to nenarušilo jednoduchý pohled na svět, podle něhož jsou ti na druhé straně úplně nemožní. Nechceme slyšet, že kromě magorů je tam i pár celkem soudných lidí a že něco z toho, co říkají, by mohlo stát za zamyšlení.

To je pravděpodobně jeden z důvodů, proč je na straně alternativy tak nesmírně populární třeba Danuše Nerudová. Chtěli bychom slyšet, že tak strašně hloupí jsou tam všichni.

Jenže ono to má i druhou stranu. Když už liberální mainstreamová média musí dát slovo někomu z oponentů, koho vyberou? Někoho umírněného a kultivovaného, nebo toho, který je v jejich očích nejhloupější, nejagresivnější, nejostudnější atd.? Můžeme předpokládat, že totéž platí o liberálně manipulovaných sociálních sítích. To znamená, že podoba opozice je do značné míry určována mainstreamovou stranou tak, aby významnou roli hráli ti, kdo jsou pokládáni za naprosto nemožné. Opozice přitom nemá možnost srovnatelně určovat, kdo se prosadí na mainstreamové straně. To je další střípek do vysvětlení, proč současné elity nebyly už dávno smeteny.