Druhý pohled z 26.7.: O boji proti padělatelům

Zase někde čtu o boji proti padělatelství luxusních kabelek. Otevírá to otázku, jestli se mají státy angažovat v boji proti padělatelům. Strávil jsem v tom odvětví skoro 10 let a uvědomuji si, že odpověď je velice obtížná.

Otázka padělatelství (resp. ochrany značek) pokrývá dvě naprosto rozdílné situace.

Za prvé. Když kupuji třeba léky, chci mít jistotu, že se jedná skutečně o ten preparát od toho výrobce, jaký je vyznačen na obalu. Když kupuji pro své auto dražší pneumatiky, chci mít jistotu, že se nejedná o padělek. A očekávám od svého státu, že bude chránit trh.

Za druhé. Situace, kdy padělatelé a zákazníci spolupracují a operace přináší výhodu oběma. Třeba falešné džíny Dolce & Gabbana. Zákazník dobře ví, že si kupuje padělek a že ten padělek nemá o nic horší vlastnosti než originál. Nebo že horší vlastnosti má, ale rozdíl vlastností neospravedlní rozdíl ceny. Prodejem padělku vzniká škoda majiteli značky Dolce & Gabbana a vzniká škoda i těm, kdo si pořídili originál za řádově 50 tisíc korun. Proč by měl ale tuto jejich škodu řešit stát? A proč by měl ochranu značky financovat?

Když někdo prodává značkové zboží obyčejných vlastností a inkasuje mnohonásobek běžné ceny, ať si taky platí detektivy bojující proti padělatelům a ať nese náklady soudních procesů. Dnešní praxe, kdy se tomu věnují celé úřady a kdy se tento druh „ochrany duševního vlastnictví“ dává do mezinárodních smluv, je neospravedlnitelná.