Druhý pohled z 28.12.: O mechanismu politické destrukce

Zabývali jsme se tu dlouhodobým trendem, kdy politici napříč politickým spektrem jsou výrazně radikálnější než většina jejich voličů. Je to dáno tím, že poměry uvnitř politických stran určují zfanatizovaní aktivisté, kteří proti umírněným politikům útočí jakožto proti zrádcům, nespolehlivým, odpadlíkům atd. Výsledkem je politické schéma, kde chybí střed (odpovídající třeba nové straně hejtmana Kuby) a kdy proti sobě stojí dvě party neschopné najít společnou řeč.

Paradoxně to brzdí prosazování politických programů, protože na klíčová místa se dostávají ti, kdo produkují nejradikálnější hesla (aniž by měli představu, co vlastně chtějí dělat) – namísto těch inteligentnějších, s rozhledem, schopných vyjednávat a sledovat složitější strategii.

Zabývali jsme se také tím, že ty radikální postoje zvyšují riziko depresí a dalších psychických problémů. Nejmarkantnější je to u mladých liberálek, ale do určité míry to postihuje všechny.

Další díl do skládačky přidává série psychologických výzkumů, jejichž výsledky byly publikovány v Journal of Experimental Social Psychology a které ukazují, jak do toho zapadá prožívání osobní identity. Tím je myšlen obraz o sobě samém, který si budujeme a pečlivě chráníme.

Mechanismus vypadá přibližně následovně:

• Na začátku téma člověka nezajímá a téměř nic o něm neví (v rámci výzkumů to testovali na názorech na programy podpory určitého typu pěstování kukuřice).
• Potom se dozví, že je to program jeho strany. Postupně pěstuje, že podpora právě tohoto typu pěstování kukuřice je pro něj naprosto zásadní téma.
• Začíná to vnímat jako součást osobní identity. Je to pro něj naprosto klíčová záležitost.
• Je tedy záležitostí sebeúcty, aby nepřistoupil na kompromis. Může tedy podporovat pouze ty politiky, kteří jsou v otázce podpory různých typů pěstování kukuřice pevní jako skála.
• Není nic, co by takové lidi mohlo zastavit.  „Podstatou příslušnosti ke kmeni je totiž to, že ho podporujete i tehdy, když se mýlí,“ napsal Nick Cohen. Což obnáší, že tomu omylu upřímně a pevně věříte.

(aby nedošlo k mýlce. Tím není řečeno, že nemohu mít pravdu. Čas od času opravdu může dojít k tomu, že způsob pěstování kukuřice je životně důležitý pro přežití národa)

Podle psychologů, kteří výzkum prováděli, to zasahuje obě strany politického konfliktu stejně. Osobně bych měl tendenci tenhle bod zpochybňovat a připisovat nesprávnému výběru, ale to je samostatné téma. V každém případě to na obou stranách existuje.

Zatím jsme to viděli převážně na liberální straně, protože „alternativa“ měla tak málo moci, že její zradikalizovaní příslušníci nemohli prosadit žádnou škodu. Jedinou evropskou výjimkou je Maďarsko, kde to Viktor Orbán neponechává na spontánním fungování anonymních mechanismů, ale cítí odpovědnost za vývoj národně-konzervativního hnutí. Ale to bychom se dostali k rozdílu mezi řízeným a neřízeným děním, což by bylo další samostatné téma.

Nicméně v Americe vidíme ten fanatismus na obou stranách a obávám se, že se nás to čeká v Evropě. Je to jeden z mechanismů, který přispívá ke všeobecné destrukci.