Druhý pohled z 1.2.: Deregulační naivita

Politická diskuze posledních desetiletí je formována představou, že deregulace může přinést řešení bytové krize. Když budou stavební povolení vydávána rychleji, když budou předpisy méně přísné, když bude méně omezení kde stavět, tak to povede k lepší dostupnosti bytů. Jenže je to tak opravdu? Bylo to vyzkoušeno? A srovnání kupříkladu Itálie se Švédskem nic neříká, protože v každé zemi jsou úplně jiné poměry (takže nevíme, čemu připisovat případný rozdíl v dostupnosti bydlení)

Nicméně zajímavé testování teorie představují Spojené státy americké, kde má každý stát vlastní stavební předpisy a vlastní systém schvalování staveb, nicméně existuje  více méně jednotné ekonomické prostředí, lidé se mohou snadno stěhovat mezi regiony. Matthew Yglesius srovnal data napříč Amerikou a výsledky jsou následující.

Volnější předpisy skutečně vedou k lepší dostupnosti bydlení, musí být ovšem splněna ještě jedna podmínka. Levné pozemky!

Pak může deregulace ve stavebnictví vést k tomu, že snadno vznikají nové firmy, ty mohou koupit levný pozemek a postavit na něm levné byty. Když to neudělá jeden, udělá to další. Nikdo nedokáže zabránit vstupu takových snižovačů cen. A jakmile jsou levné byty k dispozici, není důvod platit přemrštěné ceny za nájmy, hodnoty nemovitostí klesají a investoři prodělávají (což je správné a spravedlivé, protože lidé mají bohatnout prací a ne spekulacemi na růst cen nemovitostí).

Jenže pokud levné pozemky nejsou, pak deregulace přinese pouze vyšší zisky developerů a případně městské prostředí zničení nesmyslně zahuštěnými stavbami.

Jádro problému je někde jinde. Jak docílit toho, aby se byty stavěly na bydlení a ne na investice. Protože jakmile do toho vstupují investice, spouští to stejný mechanismus, jaký vyhání nahoru ceny bitcoinů, starožitností nebo čehokoliv jiného.