Druhý pohled z 3.7.: Potřetí o školství

Když se učí dospělí, zpravidla začínají od konce. To vás třeba zajímá, proč sekyra někdy seká skvěle, jindy se otupí a jindy se dokonce kousek kovu odštípne. Vysvětlení může poskytnout výklad o tvrdost, pevnosti a pružnosti. Tím se můžete spokojit nebo jít dál. A dozvíte se něco o materiálech. Když chcete ještě hlouběji, dozvíte se o krystalických mřížkách kovů. A tak dále…až bychom došli k pověstné „stavové rovnici železa“, která děsí maturanty na technických průmyslovkách.

Kdyby někdo chtěl výklad začít od periodické soustavy prvků, pak vysvětlovat, co jsou kovy… a po dvou letech skončit u pružnosti a pevnosti, tak byste se mu na to vykašlali.

Bylo by senzační, kdybychom mohli učit děti stejným způsobem. Jenže ono to někdy nejde. Cesta od vlastností leteckého motoru přes jednotlivé výpočty až k dělení dvouciferným číslem je příliš složitá. Stejně tak cesta od nějakého literárního klenotu k písmenům abecedy. Navíc nemůžeme od osmiletých (ani čtrnáctiletých) čekat dostatek zájmů. Většině z nich je úplně jedno, jaký fyzikální princip působí, že se některá sekyra otupí rychleji než jiná. Ono je to jedno i většině dospělých. Proto se jen malá část dospělých něco učí.

Zkrátka, z principu nemůže existovat vzdělávání dětí bez přinucení. A nemůže existovat vzdělávání dětí bez toho, že se žák učí zdánlivě zbytečné věci jen proto, aby pak v budoucnu mohl pochopit něco složitějšího. Za otázku „K čemu jim to v životě bude“ by měl být ukládán doživotní zákaz přibližovat se ke škole na méně než 500 metrů.

To na okraj poznámek o „populárně-psychologické pedagogice.