Druhý pohled z 30.6.: Jak se mění režimy

K dotazům na „změnu režimu“, tedy na reformu systému řízení státu.

Změny, které navrhuje Drulákův Svatopluk, pokládám za velmi rozumné. Současný oligarchický systém je děsivě nefunkční a rozhodně by pomohlo posunout stát k něčemu víc prezidenskému či monarchickému – prostě režimu, kde v čele státu stojí osobnost s výraznou odpovědností a širokým rozsahem pravomocí.

Ponechávám teď stranou, že je zbytečné měnit formální řízení země, pokud se zároveň nezmění rozložení ekonomické moci a rozložení moci uvnitř byrokratických aparátů.

Významnější ale je, že – jak nás dějiny učí – skutečný život nefunguje tak, že se ve veřejné diskuzi vymezí rozumné nové pravomoci a pak se konkurzem (nebo volbami) hledá někdo, kdo tu funkci obsadí. V reálném světě to chodí tak, že přijde někdo, kdo si ty širší pravomoci prostě vezme. Nějaký prezident nebo předseda vláda nebo předseda představenstva největšího podniku nebo ředitel tajné policie. Chová se jako král a přiměje ostatní, aby to akceptovali – včetně toho, že si podrobí nebo zruší ústavní soud.

Změny v psaném textu ústavy jsou provedeny až dodatečně nebo se vlastně nemusí zanášet vůbec. Beztak všichni vědí, co si mohou dovolit, a co už ne. Nástupci toho zakladatele využívají jeho pravomoci. Pokud  to ale nejsou dost silné osobnosti, taky ty pravomoci zase vymizí (bez toho, že by se prováděly změny v textu ústavy).

Představa, že někdo přijde a vezme si pravomoci, ta nás děsí, protože si automaticky vybavíme Adolfa Hitlera. Jenže je dobré si připomínat, že vedle šíleného příkladu Adolfa Hitlera proběhly stovky podobných uchopení moci, které zemím prospěly a nevedly k teroru. Z těch mediálně nejznámějších třeba Franklin Delano Roosevelt nebo Charles de Gaulle.

Vznik těchto denních glos můžete podpořit tím, že si pořídíte Plnou verzi Hamplova druhého pohledu.