Druhý pohled z 30.7.: O nespravedlnosti osamělého stáří
Co rozhoduje o tom, jestli bude člověk ve stáří osamělý? Člověk by čekal, že třeba bezdětnost. Nebo to, jestli je členem církve, případně nějakého klubu.
Skupina výzkumníků prošla 126 studií o osamělosti ve stáří (z Evropy, severní Ameriky, Asie i Afriky) a pokusila se shrnout jejich výsledky. Možná budou pro někoho překvapující. Co tedy rozhoduje o tom, že není ve stáří sám?
Na prvním místě bystrý mozek, schopnost uvažovat apod., na druhém místě přijatelný zdravotní stav a potom to, že není depresivní. S tím je srovnatelný pobyt v ústavu (což je ovšem dáno tím, že v některých zemích vypadají ústavy úplně jinak než evropské či americké domovy důchodců). Faktory jako ovdovění či život na venkově (venkované jsou ve stáří osamělejší) hrají mnohem menší roli.
U podobných prací sčítajících výsledky různých studií samozřejmě narážíme na spoustu problémů. Třeba to, že osamělost může být definována různě. Nebo to, že pokud hraje něco významnou roli pouze v jedné zemi, v celkovém součtu se to ztratí.
Nicméně stejně z toho vychází ta nespravedlnost, že ve stáří budou osamělí spíše ti, kdo všechno obětovali druhým než ti, kdo pečovali o sebe a dožili se stáří v dobrém stavu (především psychickém).