Druhý pohled z 4.7.: Instituce rodiny na cestě vpřed

„Ať se nám to líbí nebo ne, existuje jenom cesta dopředu,“ napsal jsem před pár dny v komentáři k vystoupení Jiřího Hejlka.

Jenže co to znamená třeba v případě rodiny? Je možné proti duhové rodině postavit něco jiného než rodina model 1970? Pokud by tomu tak bylo, byli bychom ztraceni. Protože pak by měli progresivisté pravdu a totální kolaps by byl jen otázkou času.

Co tedy postavit proti duhové rodině? No přece normální rodinu! Pokračování té ze sedmdesátek, s tím, že vývoj stále pokračuje. Dá se odhadovat, že rodina bude mít stále menší význam hospodářský, bude stále méně stabilní a bude přinášet stále více radosti i emoční podpory. Že postupně odezní ony vzorce chování, kdy každý z těch dvou je zároveň dozorcem i vězněm (což je už dnes menšinové, na rozdíl od minulosti). V určité části života k tomu bude patřit i vášnivý sexuální život, o kterém po většinu evropských dějin učitelé morálky tvrdili, že je v manželství nepřípustný. Že je to něco, co patří do prostituce či ilegálních mileneckých vztahů.  V tom smyslu by kdokoliv z učenců před průmyslovou revolucí označil současnou instituce manželství za skandální.

Možná se bude průběžně posouvat i právní vymezení. Jeden můj kreativní čtenář navrhl, že by mělo být manželství uzavíráno na dobu deseti let. A potom nová svatba, novomanželská romantika atd. Nebo lidé zjistí, že už to vlastně nechtějí pokračovat

Osobně myslím, že deset let je málo – minimálně v té části života, kdy jsou v domácnosti děti. Ty potřebují mnohem delší období stability. Navíc je otázka, jak by se na soužití podepsalo, kdyby oba věděli, že za dva roky mají konec a možná nebude žádné prodloužení. Nepřineslo by to zbytečné rozpady vztahů? A takových možností a otázek je spousta. Dnes odpovědi neznáme, za čas je lidé znát budou.

A různé duhové experimenty můžeme nechat někde na okraji, bez toho, že by jim byla věnována přehnaná pozornost.