Druhý pohled z 5.12.: O vládní a opoziční straně

Opět skvělý postřeh Curtise Yarvina, tentokrát o tom, že i v situaci totální nadvlády liberální oligarchie se mohou výhodám těšit lidé na obou stranách. Za loajalitu k vládnoucí moci jsou poslanecké mandáty, za odpor vůči ní jsou taky poslanecké mandáty. Příznivci vládní moci se mohou stát senátory, aktivisté radikální opozice se mohou stát senátory. Na obou stranách jsou placení aktivisté, na obou stranách jsou novináři. Konec konců, i já jsem byl součástí té hry, než jsem si vytvořil pozici osamělého vlka, který nepatří do žádného tábora. Curtis Yarvin výslovně zmiňuje právníky, kteří hájí přívržence opozice proti vládním žalobám (nebo naopak vládu žalují).

Podstatný rozdíl je ale v tom, že na vládní straně  je těch míst hodně a na opoziční straně málo. Ti na vládní straně mají lepší podmínky a těší se vyšší prestiži. Jenže ani ti na opoziční straně na tom nejsou úplně špatně. Rozhodně lépe, než kdyby chodili do běžného zaměstnání. Tomio Okamura i Kateřina Konečná jsou na tom po všech stránkách lépe než průměrný volič pětikoalice.

Na tom není nic divného ani nic špatného. Poměrně snadno se ale může stát, že obě strany začnou být spokojené a žádná nemá zájem na změně. Opoziční funkcionáři potřebují vytvářet neustálý pocit nesnesitelnosti, aby mobilizovali své stoupence, ale zároveň potřebují, aby se toho moc neměnilo. Vládní strana zase využívá opozici jako strašáka. Každý dostává, co chce.

Fungovat to ale může jen při určitém poměru politické moci. Pokud posílí vládní strana, přestane takovou opozici potřebovat a zašlápne jí. Pokud vládnoucí strana oslabí, je na pořadu dne převzetí moci a pokud to neudělá ochočená opozice, může se objevit jiná.