Druhý pohled z 6.10.: K základům psychické odolnosti

V pátek jsem publikoval text, ve kterém zmiňuji zvyšování psychické odolnosti dětí na australské škole Geelong. A dostávám otázky na zmíněné zvyšování psychické odolnosti.

Psychická odolnost souvisí s „vysvětlovacím stylem“, tedy k tomu, jak můj mozek vyhodnocuje negativní události, které dopadají na můj život.

Pokud je vyhodnocuje stylem „takhle tomu bude už navždy“, pak mám tendenci upadat do depresí nebo propadat patologickým úzkostem. Pokud je vyhodnocuje stylem „je to jenom dočasné“, pak se s tím nejspíš dokážu vypořádat. Přitom tomu nikdy není tak, že by to mohlo být už navždy úplně stejné a nikdy tomu není tak, že by mohlo dojít k naprosto zásadnímu obratu. Realita je někde mezi a je otázka mého vnímání, zda sklenici pokládám za poloprázdnou nebo poloplnou.

Pokud můj mozek předkládá verzi „jsem naprosto bezmocný, nic nemůžu ovlivnit“, pak mám tendenci upadat do depresí nebo úzkostných stavů. Pokud převládne „mohu věci ovlivnit“, pak se s tím nejspíš dokážu vypořádat. Přitom jsme opět u poloplné sklenice – nic nemůže řídit naprosto, ale nikdy nejsem úplně bezmocný. Vždy mám vliv aspoň na své myšlenky a pocity.

Takových dilemat je víc. Problém je v tom, že člověk si reakce svého mozku nevybírá. Můžete se stokrát rozhodnout, že se budete dívat na svět pozitivně, ale až ta situace přijde, převládnou vývojově starší části mozku, které mají větší sílu. Mohou vás hodit do depresí, pocitů bezmocnosti a sebelítosti, pokud je to jejich zvykem.

Chce to tedy mozek přecvičovat. Krok po kroku, kousek po kousku. To se dělá tak, že pravidelně opakujete nějaké cvičení. Na něco vzpomínáte, sestavujete nějaké seznamy, vymýšlíte argumenty apod. Ne proto, že by se v té chvíli něco změnilo, ale proto, aby se mozek naučil reagovat jinak.

Příští rok snad v rámci Jungmannovy národní akademie otevřeme sekci zaměřenou na taková cvičení. Aby si každý mohl vybrat, co mu vyhovuje a měnit intuitivní reakce svého mozku.