Druhý pohled z 12. 2.: O konspiracích a emocích

Co je spojeno s emocemi, zapíše se do mozku daleko silněji. To se týká i názorů a přesvědčení. Zapisují se do mozku o mnoho silněji. Často dokonce tak silně, že je pak pro mozek obtížné posuzovat ty záležitosti racionálně. Jakmile narazíme na příslušný podnět (třeba klíčové slovo Putin nebo Babiš nebo očkování nebo Židi nebo komunisti – každý má něco jiného), nevědomé reakce se aktivují rychleji, než mozek stihne nastartovat analytická centra.

To je moje další námitka proti konspiračním teoriím, mainstreamovým i alternativním (ono je vlastně jedno, jestli svět řídí Putin nebo tajné bratrstvo).  

Zpráva může vypadat třeba takto:

„Za poslední týden dvakrát vykolejil vlak, protože údržba na dráze je zanedbána, protože vláda má úplně jiné priority, utrácí moc peněz za válku a všude ve státě je zmatek.“ 
Ne, že by to nebudilo emoce, ale dá se to podat lépe.

„Za poslední týden dvakrát vykolejil vlak, což je součást tajného plánu, kdy se nám pedofilové snaží zabránit v cestování, aby nás mohli držet v izolaci a později zavraždit.“ 
Budí to mnohem víc emocí, více se to vryje do mozku a všechny příští informace budou posuzovány podle toho, jestli se shodují nebo neshodují s tou blbostí.

Místy se skoro zdá, že strategická komunikace je vlastně jen soutěž v tom, kdo dostane do mozku posluchačů nějakou příšernou historku jako první.

Což, mimochodem, vytváří obrovský rozdíl mezi těmi, kdo své mozky dokážou ochránit, a těmi, kterým se to nepodaří. Větší rozdíl než schopnost využívat umělou inteligenci.