Druhý pohled z 6.12.: Jistota je skutečné bohatství
Druhý postřeh ze čtvrteční konference Kořeny a příčiny migrace, tentokrát od europoslance Ivana Davida. Větším problémem než bída je v současnosti nejistota. Je to perfektně vyjádřeno a odpovídá na omšelý argument „lidé jsou rozmazlení, daří se jim až příliš dobře, jezdí na dovolenou a ještě si stěžujou.“
Ono totiž nejde vůbec o to, jestli letos můžu na dovolenou a jednou měsíčně do drahé restaurace. Potřebuju mít jistotu, že když budu poctivě pracovat, možná příští rok nebude na dovolenou, ale zaplatím bydlení a všechny ostatní nutné věci. Bez toho člověk nemůže plánovat život. Nemůže se rozhodovat, jestli se ožení, jestli si pořídí děti, jestli koupí byt apod. Bez toho je jeho život plný úzkosti a strachu, pokud není zcela cynickým povalečem.
V každém případě je to požadavek, který je v ostrém rozporu s tržně-komsomolským ethosem, že si máme zvyknout na nejistotu trhu. Že chtít jistotu je iracionální nebo dokonce amorální. Že jedinou jistotou je osobní tržní cena, která je neustále v pohybu.
Mimochodem, všimněte si, že tohle moralizování přichází téměř výhradně od lidí, kteří sami nejsou nejistotě trhu vystaveni.
Dá se souhlasit, že zdrojem dlouhodobé jistoty nemá být systém sociálních dávek. Zdrojem té jistoty má být stabilní národní hospodářství a odhodlání národní vlády tu stabilitu udržet. Odhodlání udržet stabilitu národního hospodářství za jakoukoliv cenu.
To není přepych, to je něco stejně důležitého a potřebného jako jídlo nebo zásobování vodou. Pokud je míra nejistoty příliš vysoká, nesvědčí plné restaurace o slušné životní úrovni ani o dobře fungující vládě.
Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.
Na Primě v pořadu Máme rádi Jardu byla presentována tato informace: v roce 1972 se v českých zemích narodilo 160 tis. dětí, v naší době jsme dosáhli poloviny. To je velmi výmluvný parametr vyjádření jistoty či nejistoty občanů. Za jeden z největších „úspěchů“ naší šestatřicetileté nové éry můžeme považovat proměnu havlovského hesla „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Pravda a láska nezvítězila. Zvítězila naopak lež a nenávist a s nimi se vynořila i nejistota Probíhá rafinovaná impregnace národa lží a nenávistí. Mohou to dokumentovat jen tři příklady.
Tím prvním je zavilý antikomunismus. Zatímco většina lidí s klíči na náměstích v roce 1989 očekávala, že se napraví současný systém cestou socialismu s lidskou tváří se silnými prvky svobody a demokracie a otevřením se světu, jak jsme vyzkoušeli na konci šedesátých let a představitelé nové elity v čele s Václavem Havlem tomu svědčili, ve skutečnosti se „zhasla světla“, bohatství země se privatizovalo cestou primitivního kapitalismu a postupně jsme se propracovali k jiné, zdaleka rafinovanější totalitě.
Tím druhým je rusofobie existující od roku 1917, s promarněnou šancí Velké Británie na zničení této nové země v občanské válce ve 20. letech dvacátého století, s realizovaným ale nenaplněným plánem na zničení SSSR Hitlerem a hned po válce nenaplněným přáním Churchilla otočit se proti vyčerpanému spojenci a zlikvidovat jej. Na jaře 2022 se Johnson vydal stejnou cestou zmařením dohody o míru mezi Ukrajinou a Ruskem. Rusofobie se postupně akcentovala během poslední dekády od událostí na Ukrajině až po současnost. Od nesmělých pokusů řešit vztah k mocnosti tím, že zavřeme velvyslanectví, odstraníme sochy, přejmenujeme ulice, obviníme ruské občany z terorizmu, politici si obléknou sprostá a trapná trička, vyvěsíme ponižující obrázky na vládní budovy až po odsouzení „separatistů“, kteří v „ruském narativu“ bojují za svůj život a v „evropském správném narativu“ ohrožují celistvost svobodné a demokratické země. Současným vyvrcholením je fakt, že do slovníku politiků i jiných bavičů se dostává označení „Rusák“ jako to správné. Nadšení občané začínají kupovat rakety, které Ukrajině určitě pomohou ke spravedlivému míru. A my se orientujeme na přípravu dalšího vítězného tažení Evropy proti Rusku pod vedením Uršuly a Kallasové (zkušené „geopolitičky“ ze země, která je o málo větší jak Praha), tentokrát opět v čele s Německem. Je válka na spadnutí? Podporuje toto vše jistotu občana?
Tím třetím je ideologie ESG (Environment, Social, Governance), která se prosazuje s urputnou silou po dobrém i po zlém bez ohledu na to, jaké škody současně páchá a v budoucnu ještě páchat bude. Dopracovali jsme se k totalitě, v níž se musíme poníženě zeptat cizího společenství, zda si můžeme postavit jadernou elektrárnu anebo jestli budou stačit zákony této země k tomu, aby se prokázala skutečnost, že neexistuje střet zájmů premiéra. Nebo si necháme ve jménu solidarity vnucovat na naše území občany cizích zemí, které tady nechceme. Nebo si necháme vnutit potřebu utratit poslední peníze za obranu proti nepříteli, s nímž ani o žádných bezpečnostních zárukách nejednáme. Jen proto, že jsme ho označili za agresora a jen proto, že se nám nejvyšší představitel této země nelíbí. Kdo se chce ponořit do detailu, ať si přečte knihu Markéty Šichtařové a kolektivu: Na prahu nové civilizace, souhrnná zpráva o stavu světa.
Nic, co by svědčilo jistotě občana. Jak z toho ven? Dobrým prvním krokem by bylo vrátit se ke kořenům – k pravdě a lásce která zvítězí nad lží a nenávistí. Vrátit se k rozumu, měření jedním metrem a ke pragmatickým řešením. S využitím historických zkušeností, kterých je více než dost.Taky je nezbytné najít ztracené křesťanské hodnoty a schopnosti projevit úctu, toleranci, empatii, respekt, odpuštění a smíření.