Druhý pohled z 6.12.: O antisemitismu

Před pár dny jsem tu napsal, že základní brankou, kudy se do našich myslí a společností dostává láska k islámu, je antisemitismus. A slíbil jsem, že se u něj zastavím. Už proto, že rychlost, s jakou roste a šíří se napříč společenskými skupinami, je neuvěřitelná.

Nemám důvod řešit postavení židovské komunity v jakékoliv evropské zemi. Ti lidé jsou dost inteligentní, dost bohatí a dost silní, aby se o sobe postarali. Dá se i souhlasit s tím, že chování Židů vůči ne-židovské populaci občas vyvolává nepřátelství, že vedoucí židovských obcí se občas chovají okázale amorálně a že výkřiky typu „jako židovka musím podporovat masivní muslimskou migraci“ nepřispívají k vytváření dobrých vztahů.

Co ale je znepokojivé, jsou ty útoky v kontextu nepřátelství k modernímu světu. To nepřátelství má dvě tváře, které se navzájem perfektně doplňují. Jedna útočí proti tradiční rodině a politickým národům (tedy výdobytkům modernity), druhá útočí proti vědě, racionalitě… a taky proti začlenění Židů. Přítomnost Židů je totiž jedním z podstatných rozdílů mezi společnostmi moderními a předmoderními.

V 15. století by nikdo neřekl, že naše společnost je židovsko-křesťanská. To by bylo bráno jako těžká urážka. Byla křesťanská a Židé do ní nepatřili. Ti měli být ve svém ghettu a zabývat se tím, čeho se štítili normální lidé. Vlastně až 19. století pustilo do společnosti židovský živel a s ním neuvěřitelný proud vědeckých objevů, vynálezů a uměleckých děl.

Vracíme se před modernitu a požadavek, aby Židé neměli svůj stát a nebyli ani součástí západních společností, ten tomu odpovídá. Rozhodně to není požadavek, který by nás přibližoval lepšímu životu.