Druhý pohled z 9.12.: Padá kamení, nikoliv porodnost

K diskuzi o příčinách razantního a dlouhodobého nárůstu porodnosti po druhé světové válce se budu ještě vracet. Tentokrát se zastavím u metafory o tom, že porodnost stoupá a klesá. Ta metafora vyvolává dojem fyzikálního pohybu a i když víme, že to tak není, přesto na nás uhrančivě působí. Připisujeme porodnosti rychlost, setrvačnost, možná i hybnost a možná by mohl mít někdo pocit, že vlastně jde o vektorovou veličinu.

Je proto dobré a důležité si připomínat, že to, co vnímáme jako pohyb, ve skutečnosti znamená, že někteří lidé nebudou opakovat životní styl svých rodičů. A to ze tří možných důvodů:

• Nemají k tomu materiální podmínky. Třeba nedokážou zaplatit bydlení.
• Pokládají životní styl svých rodičů za nevyhovující. Prostě se jim nelíbí, jak jejich rodiče žili, nebo mají pocit, že mohou mít něco lepšího.
• Ať už je ten pocit oprávněný nebo neoprávněný, ať už byl vyvolán jakkoliv, prostě existuje, je dlouhodobý a ovlivňuje rozhodování.
  Nejsou psychicky a osobnostně schopni žít tak, jako jejich rodiče. Může to být typem výchovy, jenže bychom měli mít na mysli, že výchova trvá celý život. Pořád absolvujeme různé interakce s lidmi kolem sebe a naše osobnosti jsou stále dotvářeny.

Nejčastěji se jedná o nějakou kombinaci.

Tam, kde vnímáme jako pokračování pohybu stejným směrem (třeba pokračující pokles), tam jde jen o to, že ani po změně životního stylu nejsou lidé spokojeni. Lidé chtěli mít lepší život než jejich rodiče a rozhodli se pro menší rodiny, ale děti vyrostlé v těch menších rodinách jsou zase nespokojené, a velká část z nich to řeší ještě menšími rodinami. To není žádná dlouhodobá nutnost, to je otázka atmosféry v každé konkrétní generaci.

Co dlouhodobé je, že když jsou na tom rodiče dětí po všech stránkách hůř než bezdětní, téměř všichni se na to postupně vykašlou. Tak dlouho, dokud vláda nebo někdo jiný nezmění celkové podmínky, poměr výnosů a nákladů.