Druhý pohled z 9.3.: Po Trumpovi

Popularita Donalda Trumpa v posledních dvou týdnech lehce stoupla, ale nadále zůstává mizerná. Jak vyplývá z posledního nárůstu, není to dáno nepopulární válkou proti Íránu. Pokud se rizika související s tou válkou naplní, bude to ještě mnohem horší. Samozřejmě, pokud Američané uvidí v médiích jásající davy osvobozených Íránců, prezidentovi to pomůže. Jenže ono se to může vyvíjet úplně jinak.

Z Prahy to tak není vidět, ale hlavním problémem je neúspěch Trumpovy průmyslové politiky. Nejsou vytvářena nová dobrá pracovní místa pro dělnickou třídu. Naivní představa, že stačí trochu omezit proud zboží z ciziny a tržní síly nějak zařídí, že vyrostou podniky, se ukázala jako naivní. Což je vlastně normální. Po každé revoluci se nová revoluční vláda ukáže jako naivní a teprve za pochodu vzniká realistická a fungující politika. Bylo by vlastně extrémně divné, kdyby tomu bylo jinak. Zajímavé přitom je, že Demokraté nestaví proti Trumpově politice žádnou chytřejší průmyslovou politiku. O té mluví jen pár postav, které jsou v rámci Demokratické strany spíše okrajové. Hlavní odpovědí Demokratů je žádný průmysl nebudovat. Beztak to smrdí, dělá rámus a navíc jsou dělníci politicky nekorektní.

Nicméně navzdory Trumpově neoblíbenosti nejsou nálady veřejnosti pro Demokraty příznivé. Američané ve výzkumech setrvale říkají, že za dvě nejdůležitější věci pokládají ekonomiku a migraci a že v obou těch bodech důvěřují mnohem více Republikánům. A Trump je přes svou mizernou popularitu nejoblíbenějším americkým politikem. Trump tak možná bude muset od podzimu zápasit s Kongresem ovládaným Demokraty, ale je velmi nepravděpodobné, že by se Demokraté dostali opět k moci.

Vracím se tak k prognóze, kterou jsem tu formuloval při Trumpově nástupu. Historickou úlohou Donalda Trumpa je rozbít vládu liberální oligarchie a vytvořit prostor pro svého nástupce, který dokáže na troskách liberální éry obnovit Ameriku jako celkem sociálně spravedlivý průmyslový stát.

Mimochodem, J. D. Vance je méně a méně vidět, jako by skutečným viceprezidentem byl Marco Rubio, není spojován s válkou proti Íránu, a zůstává druhým nejpopulárnějším americkým politikem. To vůbec není špatná výchozí pozice.