Druhý pohled z 9.5.: Rodinné zázemí a otevřenost mysli
V rozhovoru s Vladimírem Frantou jsme mluvili o otevřenosti mysli, což je charakterový rys představující schopnost brát vážně i to, co je v rozporu s vaším přesvědčením.
Proč je to tak vzácné? Mimo jiné proto, že je to bolestivé. Pokusil jsem se to ukázat na sobě. Jako konzervativně laděný sociolog jsem celý život stavěl na tom, že dobré rodinné zázemí a výchova se správnou směsí lásky, kázně a podnětů k rozvoji jsou zásadně důležité pro formování osobnosti. Že je to vlastně to úplně nejdůležitější pro lidský život i pro pokračování civilizace. Hltal jsem knihy psychologů, kteří to rozebírají detailněji a ukazují, která část výchovy je v jakém věku nejdůležitější, jak snadno se to dá pokazit a jak důležité je tomu věnovat dost energie.
V posledních deseti až patnácti letech ovšem přišla nová vlna výzkumů založených na rozsáhlých statistických souborech a úplně to rozbila na padrť. Ale úplně! To, co jsme přikládali výchově a rodinnému zázemí v dětství, je ve skutečnosti otázkou genů. Vzorní rodiče totiž svým dětem zpravidla předali dobré geny. Rodiče — zločinci a alkoholici — svým dětem předali mizerné geny. Poměry v rodině jsou jen ukazatelem toho, jaké geny byly předávány. Samy o sobě na to mají jen minimální vliv.
Dokážete si představit, jak bylo těžké to přijmout? Jak obtížně se člověk s takovým zjištěním zžívá? Zvlášť když je obklopen konzervativně laděným publikem, které chce dál slyšet, jak strašlivě důležité je, aby děti vyrůstaly v tradiční rodině.
Nicméně cesta dopředu nespočívá v tom, že si budeme lhát. Cesta dopředu spočívá v tom, že získáme co nejlepší znalosti a budeme je používat k dosažení svých cílů — osobních i národních.