Druhý pohled z 9.6.: Svoboda v sítích?

Americký psycholog Ravi R. Iyer publikoval hezký článek, který se zabývá něčím, co bychom mohli nazval paradoxem svobody a nesvobody na sociálních sítích (on sám takový termín neužívá).

Provozovatelé sociálních sítí tvrdí, že lidem jen dávají něco, co oni sami chtějí. Jinak by přece čas na facebooku nebo jinde netrávili. Jenže sami jejich uživatelé říkají, že to nechtějí. Mají jasno v tom, že chtějí trávit mnohem méně času na té síti. Že nechtějí sledovat přiblblá videa. Že nechtějí být přilepeni k obsahu, který jim sociální sítě nabízejí.

Drtivá většina uživatelů sociálních sítí to říká  dlouhodobě, jasně a konsistentně.

Takže jde spíš o to, že provozovatel té sociální sítě našel v našem mozku slabé místo a je schopen nás přinutit k něčemu, co nechceme.

Ravi R. Iyer se logicky ptá, proč to vláda toleruje. Je to dobrá otázka. Základní posláním vlády je přece bránit své občany. Před přepadením, před podvodníky… a čímkoliv jiným. Tak proč ne před sítěmi.

Jenže i kdyby bylo dosaženo konsensu, že je čas zakročit, vyvolává to spoustu otázek. Některé vyplývají z toho, že každé další omezení či regulace by mělo být přijímáno s maximální bázní a opatrností a pouze tehdy, když neregulací vznikají prokazatelné obrovské škody. Nebo z dilematu, že regulace je buď příliš jednoduchá (tudíž může v některých jednotlivých případech nevhodná) nebo příliš sofistikované (pak je tendence ji příliš snadno rozšiřovat). Nicméně to neznamená, že neexistuje rozumné řešení.

Navíc za tím nemusí být vždy zlý úmysl. V poslední době třeba algoritmy sociálních sítí většinou potlačují vnější odkazy. To znamená, že když dáte odkaz na článek, zanikne to. Když dáte pár úderných vět, bude to hodně lajků. Z pohledu požadavku, aby uživatelé trávili na síti hodně času, to je rozumné. Jenže to taky podporuje primitivismus proti pokusům něco rozebrat důkladněji.

Nicméně všimněte si, že jsou dva přístupy:

• Čínské úřady neumožňují politické vyjadřování na sociálních sítích, ale řeší taky, které skupiny jsou psychicky zranitelné, kolik času tráví na sítích nebo hraním her apod.
• Evropské vlády taky postihují politické vyjadřování (byť rozsah tolerance je asi o něco vyšší), ale jakákoliv ochrana mimo politickou sféru vůbec neexistuje, možná dokonce nemyslitelná.

Která z těch regulací je víc tyranská? Má to vůbec rozumné řešení?