Ivo Budil: Stát

Americký historik Michael Halberstam ve svém pojednání o moderním totalitarismu uvádí, že za fašistickým aktivismem se skrýval sen o státu jako uměleckém díle. Tato aspirace by měla být však společná všem tvůrcům a správcům státní moci bez ohledu na ideologické vyznání. Z tohoto důvodu postavil Oswald Spengler úředníky, správce, vládce a další představitele veřejné sféry po bok velkých myslitelů, objevitelů a umělců. Budování státu je náročný tvůrčí výkon, zasluhující nejvyšší uznání a pozornost. Stát chrání své obyvatele, prosazuje spravedlnost, podporuje hospodářskou činnost a spojuje dílčí etnické skupiny v jednotný sebevědomý národ usilující o důstojnou roli v dějinách.

Stát chrání své obyvatele, prosazuje spravedlnost, podporuje hospodářskou činnost a spojuje dílčí etnické skupiny v jednotný sebevědomý národ usilující o důstojnou roli v dějinách.

Některé národy – Angličané, Francouzi, Číňané, Rusové či Američané – měly štěstí, že jim geografická izolace nebo rozsah území umožnily rozvíjet se téměř nezávisle na vnějších mezinárodních vlivech, výlučně na základě vlastní rozvahy, diskusí a sporů. Malé národy, mezi něž patří i Češi, se této výsady nedočkaly. Ze všech stran obklopeny často nevyzpytatelnými sousedy byly závislé na proměnách geopolitické konstelace, která určovala uspořádání a povahu jejich státní moci.

Westfálský mír zařadil české země do katolického autoritářského a centralizovaného soustátí, ideově zakotveného ve středomořské tradici. V roce 1918 jsme začali budovat stát podle vítězného západního republikánského a liberálního modelu, jenž jsme opustili roku 1938 a definitivně v roce 1945. Po začlenění do sovětské sféry vlivu kolísala česká společnost několik desetiletí mezi étosem radikální sovětizace a nivelizace a snahou o demokratický socialismus. Po roce 1989 vstoupil na naše území triumfálně liberální kapitalismus s troufalým tvrzením, že dějiny skončily, a my se stali součástí liberálně demokratického a svobodného posthistorického světa. Proč v nás budování českého státu v uplynulých pětatřiceti letech vyvolává rozpaky a pocit trapnosti? Proč Česká republika nepůsobí jako umělecké dílo, ale spíše jako laciná atrakce z venkovské pouti?

Obnova českého státu bude možná pouze za předpokladu vymanění se z periferní závislosti a dosažení plné hospodářské a politické suverenity.

Domnívám se, že nepříliš povzbudivý stav našeho státu vyplynul z celkového vývoje západní civilizace a mezinárodní dělby práce. Za daných historických podmínek by stát jako umělecké dílo nevytvořil pravděpodobně ani největší státnický génius, jímž žádný z našich polistopadových politiků nebyl. Česká republika se ocitla na hospodářské periférii imperiálního jádra severozápadní Evropy a Spojených států amerických. Periferním státům není umožněno dosáhnout plné politické a hospodářské svrchovanosti, kterou by mohly využít k emancipaci. Česká republika se navíc integrovala do západního světa v období hegemonie neoliberálního finančního kapitalismu, jenž podvazuje produktivní síly přesunem kapitálu do finančních derivátů, spekulací a nemovitostí. Výsledkem je úpadek průmyslové výroby, hospodářská stagnace, degradace vzdělanosti a pokles životní úrovně i významu střední a dělnické třídy, základních stavebních kamenů moderní státnosti. Neoliberální idea minimálního státu a privatizace sociálních služeb, zdravotnictví a školství zatěžuje obyvatelstvo celoživotním dluhem a mění svobodné a politicky sebevědomé občany v novodobé nevolníky.

Obnova českého státu bude možná pouze za předpokladu vymanění se z periferní závislosti a dosažení plné hospodářské a politické suverenity. Je rovněž nutné navrátit se k hospodářskému modelu, v němž dochází k tvůrčí synergii státu, trhu a soukromého kapitálu, podpořené dlouhodobým strategickým plánem rozvoje národního hospodářství. Současné dramatické geopolitické změny, které probíhají před našima očima, by měly poskytnout příležitost k této zásadní transformaci.

Text vznikl v rámci projektu Souhlas Česka.