Marie Kovalová: Dubnová výročí

Ohlédnutí do historie na některá kulatá výročí v dubnu 2026

– 1326 – jaro (měsíce nerozlišovány) bylo teplé a především velmi suché.

– 1426 – jaro bylo teplotně normální a poměrně vlhké.

– 1526 – bylo jaro průměrně teplé a vlhké.

– 1626 – jaro bylo poměrně chladné, na konci dubna přišly mrazy (bez upřesnění).

– 1726 – po tuhé zimě bylo teplé a velmi suché jaro.

Od roku 1752 byla měřena teplota vzduchu v Praze v Klementinu, do roku 1775 ale jsou data neúplná.

– 1776 – v dubnu bylo průměrně 8,5 °C.

– 1826 – v dubnu bylo průměrně 9,3 °C.

– 1876 – duben byl poměrně teplý, měl průměrně 11,0 °C.

– 1926 – v dubnu bylo výrazně tepleji než v březnu – průměrně 11,2 °C.

– 1976 – v dubnu se po chladném březnu hodně oteplilo – na průměrně 9,4 °C (o 7,1 °C proti březnu).

– 2001 – duben měl průměrně 9,5 °C (o 3,5 °C víc než březen).

(Údaje o počasí jsou čerpány z knihy Jiřího Svobody, Zdeňka Vašků a Václava Cílka „Velká kniha o klimatu zemí Koruny české“ vydané v nakladatelství Regia v roce 2003, platí tedy hlavně pro českou kotlinu.)

– 1. 4. 1966 zemřel Josef Knop, příslušník Československé armády v zahraničí (na západě i v Sovětském svazu), po válce plukovník generálního štábu, jeden z nespravedlivě odsouzených v roce 1949 – na doživotí. Z vězení byl propuštěn na základě amnestie Antonína Novotného v květnu 1962. Nějaký čas pracoval jako závozník u ČSAD Žamberk, pak u geologického průzkumu Jáchymovských dolů. Útrapy fronty a vězení podlomily jeho zdravotní stav natolik, že zemřel ve věku 57 let. Všechny snahy o obnovu procesu a jeho rehabilitaci byly, i po roce 1968, zamítnuty. Až v roce 1991 byl plně rehabilitován soudně a následně i vojensky.

– 1. 4. 1976 v Bratislavě zemřel 78letý Dimitrij Nikolajevič Andrusov, československý geolog ruského původu. Vynikl v mnoha oborech geologických věd – ve stratigrafii, tektonice, paleontologii, ložiskové a také inženýrské geologií. Svou vědeckou prací se zařadil mezi přední evropské geology. Byl autorem asi 250 studií v odborných periodikách doma i v zahraničí. Kromě vědecké činnosti také řešil praktické geologické úkoly související se stavbou přehrad, železnice, tunelů a s vyhledáváním ložisek nerostných surovin.

– 2. 4. 1416 zemřel ve věku jen 35 let Ferdinand I. Aragonský, od roku 1412 král Aragonie, Sicilie, Mallorky a Valencie. Ferdinand I. měl z manželství s Eleanor z Alburquerque celkem sedm dětí. Nejstarší syn Alfonso V. se stal Ferdinandovým nástupcem a králem neapolským a po něm vládl ještě další Ferdinandův syn Juan II.

– 2. 4. 2006 zemřela v 78 letech Věra Sládková, rodačka z Brna, původně knihovnice, spisovatelka, mj. autorka námětu na seriál Vlak dětství a naděje, ve kterém excelovala Helena Růžičková.

– 2. 4. 2016 dodýchal 74letý Boris Hybner, mim, herec, scenárista a režisér, vysokoškolský pedagog, významný představitel české pantomimické školy. Vystupoval také v zahraničí, údajně v 27 zemích světa.

– 3. 4. 1996 se stalo letecké neštěstí u Dubrovníku – vojenský speciál s americkou vládní delegací s ministrem obchodu USA Ronem Brownem se odchýlil od kurzu na letiště a narazil do úbočí hory Svatého Jana. Všech 36 osob na palubě zahynulo. Za hlavního viníka nehody bylo nakonec označeno velení amerického vojenského letectva, proto, že dovolilo svým pilotům letět za velmi špatného počasí na neznámé letiště vybavené zastaralou technikou. Některé otazníky nad touto tragédií ale zůstaly nezodpovězeny.

– 4. 4. 1936 zemřel 78letý Julius Stoklasa, chemik, fyziolog a biolog, profesor agrochemie na pražské technice a spoluzakladatel Československé akademie zemědělské. V letech 1911-1912 byl rektorem ČVUT, tehdy se ještě jmenovala Císařská a královská česká vysoká škola technická v Praze.

– 4. 4. 1996 zemřel v 76 letech  Jaroslav Štercl, herec, komik, lidový bavič, muzikálový a operetní zpěvák a trampský muzikant. Celoživotním koníčkem a jeho velkou láskou byl tramping. Měl důkladně zmapované okolí Prahy, podnikal výlety kolem Divoké Šárky a také až do brdských lesů. Vášnivě rád četl knihy Jacka Londona a o mnoho let později se mu podařilo procestovat USA. Složil a nazpíval mnoho trampských písní. Byl rozeným komikem a i když nebyl nikdy obsazen do hlavní role, jeho drobné postavičky a figurky jsou nezapomenutelné. Především byl ale kabaretní komik. Objížděl estrády po celé republice a získal si velkou popularitu, do televize se však dostával zřídka, víc jsme ho mohli slyšet v rozhlase. Jeho humor zůstal odbornou kritikou nedoceněn, neboť se zaměřoval hlavně na diváka z lidu.

– 4. 4. 2016 zemřel v 88 letech Pavel Šmok, tanečník, herec, choreograf, režisér a pedagog, patřící k nejvýznamnějším osobnostem, které zásadně ovlivnily českou taneční scénu.

– 5. 4. 1856 v Praze zemřel 79letý František Horčička, malíř, restaurátor, umělecký znalec a úspěšný falšovatel. Jeho falsifikátorská práce spočívala hlavně v úpravách starších obrazů – využíval při tom své rozsáhlé znalosti restaurátorské a uměleckohistorické. Pro Horčičkovy falsifikáty je typická značná technická dovednost, většina z nich byla odhalena až ve 20. století. Vytváření fals nebylo u něj motivováno peněžním ziskem (falsa neprodával), ale touhou rovnat se kvalitou svých prací starým mistrům.

– 5. 4. 1916 zemřel 74letý Martin Kříž, moravský notář, amatérský speleolog a archeolog. Již jako student se roku 1864 spustil na dno Macochy a pobyl tam dva dny. Všechen svůj volný čas věnoval studiu archeologie a publikoval o ní mnoho statí, např. za práci Kůlna a Kostelík obdržel cenu České akademie věd a umění. Účastnil se konferencí doma i v zahraničí a komunikoval s nejpřednějšími učenci své doby z celé Evropy.

– 5. 4. 1976 ve věku 70 let zemřel Howard Huges, americký letecký konstruktér, pilot, podnikatel a filmový režisér. Byl také jedním z nejzvláštnějších amerických boháčů. Jeho životního příběhu se chytil Holywood a Martin Scorsese podle něj natočil film Letec s Leonardem DiCapriem v hlavní roli.

– 6. 4. 1896 začaly první novodobé letní olympijské hry v řeckých Athénách. Konaly se symbolicky v jejich starověkém rodišti. Atleti (výhradně muži) ze 14 zemí soutěžili v 10 sportech. Nejúspěšnější výpravou byli tehdy Němci, největší aplaus ale sklidil domácí Spyridon Louis za vítězství v maratonu. Češi na těchto hrách ještě nestartovali, byl zde jen člen MOV Jiří Guth Jarkovský. O znovuobnovení antické tradice se nejvíc zasloužil francouzský baron Pierre de Coubertin, na jehož popud vznikl v roce 1894 Mezinárodní olympijský výbor.

– 7. 4. 1906 přes tisíc metrů vysoká sopka Vesuv zase jednou vybuchla a zdevastovala Neapol. Tento nečekaný výbuch mj. zmařil konání čtvrtých olympijských her v Římě v roce 1908. Hry se pak konaly v Londýně.

– 7. 4. 1966 zemřel v 93 letech Bohumil Němec, významný botanik, v období 1921-2 rektor University Karlovy, meziválečný politik a také svobodný zednář. V roce 1935 byl kandidátem na prezidenta Československa, ale v předvečer voleb svoji kandidaturu odvolal. Němec se postupně stal členem předních českých i mezinárodních vědeckých společností a institucí. V prvých letech po skončení 2. světové války sehrál mimořádnou úlohu při rozvoji rostlinné fyziologie u nás, podílel se na vzniku Ústavu pro fyziologii rostlin Univerzity Komenského v Bratislavě, kde v letech 1946 až 1948 působil jako jeho přednosta a také přednášel fyziologii rostlin. Po roce 1948 byl pro „nedostatečné nadšení” s politickým vývojem v Československu odsunut do ústraní.

– 8. 4. 1916 zemřel 77letý Fredrik Idestam, finský důlní inženýr a spoluzakladatel společnosti Nokia; tenkrát, v roce 1871, ale nevyráběla ještě telefony, nýbrž papír a další výrobky ze dřeva. Jméno firma dostala podle města v jz. části Finska, kde vznikla. Idestam v roce 1896 z vedení firmy odešel, ale ta už prosperovala. V roce 1912 Nokia expandovala do kabelového průmyslu a získala většinový podíl ve společnosti Finish Cable Works a měla tak otevřenou cestu k telekomunikacím. V roce 1930 Nokia vybudovala první velké telefonní sítě. Opravdový boom v telekomunikacích u Nokie přišel po roce 1960, když vyrobila první radiotelefony, které se prodávaly po celém světě. Všechny obory Nokie byly v roce 1966 sloučeny pod názvem Nokia Corporation a její hlavní sídlo se v roce 1970 přestěhovalo do Helsinek, kde je i dnes.

– 8. 4. 1936 zemřela 62letá Božena Benešová, spisovatelka. Narodila se v Novém Jičíně v rodině advokáta a dětství a mládí prožila na Moravském Slovácku. Dostalo se jí vzdělání běžného u měšťanské dívky její doby: tři roky navštěvovala vyšší školu v Olomouci, dále se vzdělávala sama. Roku 1896 se provdala za železničního úředníka v Napajedlech. Od mládí psala verše i povídky, ale publikovat začala poměrně pozdě: první prózu uveřejnila roku 1900, to jí bylo 26 let. Povzbuzením pro ni bylo sblížení s Růženou Svobodovou (1868-1920), s níž se seznámila roku 1902 a jejím prostřednictvím se dostala do kontaktu s F. X. Šaldou a tím se jí otevřely nové možnosti pro literární uplatnění. Roku 1908 se přestěhovala do Prahy a začala soustavně psát. Přispívala zvlášť do Šaldových časopisů, se Svobodovou redigovala časopis Lípa a jako kritička a fejetonistka spolupracovala s několika deníky (Tribuna, Venkov). Benešová psala psychologická prozaická díla, ve svých povídkách zachytila tragické osudy mladých lidí střetávajících se se světem maloměšťáckého šosáctví a konvence. Z jejího díla si připomeňme např. Úder (1926), Podzemní plameny (1929) a Tragická duha (1933).

– 9. 4. 1626 zemřel 65letý Francis Bacon, anglický šlechtic, spisovatel, filosof, přírodovědec a státník. Narodil se v Londýně v rodině vysokého úředníka vlády královny Alžběty I. (1533-1603). Byl geniální dítě, vystudoval práva na univerzitě v Cambridge a už v šestnácti letech(?!) se údajně stal diplomatem a odjel do Paříže. Pak se stal poradcem a přítelem hraběte z Essexu. Po smrti královny radil jejímu následovníkovi Jakubovi I. a byl jím po několika povýšeních jmenován lordem-kancléřem, což byla tehdy funkce shodná s dnešním předsedou nejvyššího soudu. Jenže roku 1621 přišel zlom – Bacon byl obviněn, že dostal od někoho peníze za udělení privilegií a proto byl zbaven všech funkcí a odsouzen na doživotí. Brzo ale byl všech obvinění zproštěn a zajistil si nejen svobodu, ale zachránil i svůj předtím zabavený majetek. V posledních letech života se věnoval filozofii a vědě, jež ho lákala od mládí. Zemřel na následky podchlazení, které si přivodil při jednom ze svých pokusů se zmrazováním potravin. Bacon napsal více než 30 filozofických a přírodovědeckých spisů. Před smrtí nedokončil sci-fi povídku Nová Atlantida, kde popisuje zřízení fiktivního ideálního státu. V povídce klade důraz na význam vědy pro společnost a z vědeckých metod na experiment a pozorování. Podle některých historiků se Bacon skrýval za jménem William Shakespeare.

– 9. 4. 1916 – první světová válka: velkou německou ofenzivou pokračovaly boje u Verdunu, které začaly 21. 2. 1916. Výsledkem ofenzivy bylo, že Němci dobyli frontovou linii na hřebenu „Mrtvého muže“ západně od města Verdun, ale to se jim dobýt nepodařilo. Boje u Verdunu pokračovaly do prosince 1916…

– 11. 4. 1986 zemřel na rakovinu v 56 letech Stanislav Jungwirth, jeden z našich nejlepších atletů, běžec na středních tratích, 400 m, 800 m, 1500 m, 2000 m a 3000 metrů, držitel dvou světových rekordů a bronzový medailista z Mistrovství Evropy v lehké atletice z roku 1954 na trati 1500 metrů.

– 12. 4. 1726 zemřel v Káhiře 48letý Claude Sicard, jezuita, profesor lyonské univerzity, historik a archeolog, zajímající se především o dějiny Egypta. Sicard byl první kdo objevil Achetaton, sídelní město egyptského „kacířského“ krále Achnatona. Pozůstatky Achetatonu objevil v roce 1714, všiml si totiž při svých výzkumech v poušti osamělé stély vyčnívající z písku pouště a popsal ji. Byl to hraniční kámen Achetatonu.

– 12. 4. 1916 zemřel 87letý Eduard Moritz Redlhammer, česko-rakouský podnikatel a politik, v 60. letech 19. století poslanec Českého zemského sněmu. Pokračoval v rodinné tradici, podnikal v Praze a pak hlavně na Liberecku v sklářském a bižuterním průmyslu, zpočátku se věnoval také textilnímu průmyslu.

– 12. 4. 1986 v Moskvě zemřel 89letý Valentin Petrovič Katajev, sovětský spisovatel, dramatik, scénárista a novinář. Narodil se v Oděse v rodině učitele, vystudoval gymnázium a jako dobrovolník bojoval v 1. světové válce. Roku 1917 se přidal k bolševikům a zapojil do bojů v Rudé armádě. Za druhé světové války byl válečným zpravodajem. Mezi jeho nejznámější díla patří kniha Na obzoru plachta bílá inspirovaná revolučním rokem 1905 v Ruském impériu v době autorova dětství v rodné Oděse. Kniha tvoří vlastně první část rozsáhlejší trilogie Vlny Černého moře. Dalším jeho známým dílem je kniha Syn pluku odehrávající se za druhé světové války.

– 13. 4. 1966 zemřel ve věku 70 let Čestmír Loukotka, lingvista a etnolog. Nejprve byl jen úředníkem, teprve od roku 1950 pracoval vědecky v Náprstkově muzeu a poté v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, účastnil se také expedice v Brazílii. Jeho největší přínos spočívá v dodnes užívané klasifikaci (indiánských) jazyků Jižní Ameriky. Jeho dcera, Jarmila Loukotková (1923–2007), byla spisovatelka a překladatelka.

– 14. 4. 1556 – tento den se údajně objevili v Praze jezuité. Pozval je král Ferdinand I. Habsburský (1503-1564) a daroval jim zpustlé budovy na pravém břehu Vltavy u Karlova mostu. Jezuité je velmi rychle opravili, zřídili tam kolej, kterou pojmenovali Klementinum a ještě téhož roku v ní zřídili gymnázium. Roku 1562 dal král koleji právo udílet z filosofie a teologie doktorské tituly, čímž ji postavil na úroveň universit. Vyučováno bylo zprvu latinsky, ovšem po vstoupení Čechů do řádu byla výuka vedena česky. Velkoryse pojatý raně barokní areál Klementina byl dokončen ve vrcholném baroku (kolem roku 1750). Nepotřeboval pak žádné větší úpravy až do 20. století, jen dílčími úpravami prošel v období klasicismu v 19. století a na počátku 20. století; razantní dostavbu prodělal kolem roku 1932.

– 14. 4. 1986 zemřela 78letá Simone de Beauvoir, francouzská pedagožka a spisovatelka. Narodila se v bohaté měšťanské rodině a byla vychovávána ke katolicismu, od něj se brzo odklonila a zastávala ateistické levicové názory. V roce 1929 se stala životní partnerkou Jean-Paul Sartrea (1905-1980). V letech 1931-1943 působila jako středoškolská profesorka. Pak už se věnovala jen spisovatelské činnosti a významně se angažovala v hnutí za emancipaci žen. Některé její knihy dala katolická církev na seznam zakázaných.

– 16. 4. 1966 v pouhých 48 letech zemřel Eric Lambert, anglo-australský spisovatel. Narodil se v Londýně, jeho rodiče se brzy přestěhovali do Austrálie, kde prožil dětství, na studia se ale vrátil do Anglie. Ze studií v Oxfordu odešel za druhé světové války jako dobrovolník australské armády bojovat na Střední východ, pak na japonskou frontu, kde byl zajat a prožil hrůzy japonského zajateckého tábora Čangi. S podlomeným zdravím se vrátil do Austrálie, kde vstoupil do komunistické strany. Roku 1951 vydal svůj první válečný román, Dvacet tisíc zlodějů a po něm následovaly další, většinou také z války, která ho trvale poznamenala. Lambert psal velice poutavě a je divné, že se teď v našich slovnících světových spisovatelů neobjevuje, ač zde jeho knihy vycházely.

– 16. 4. 2016 odešel zpívat do „věčných lovišť” 96letý Stanislav – Standa Procházka, zpěvák dechové hudby. Zpíval do vysokého věku, ještě ve svých 90 letech vydal nové CD Nedělej nám starosti, stáří.

– 17. 4. 1826 se v Praze, v rodině lihovarníka, narodil Adalbert Fingerhut, později známý jako Vojta Náprstek, vlastenec, národopisec, mecenáš a bojovník za pokrok. Vystudoval klasické Akademické gymnázium. Od raného dětství projevoval zájem o cizí kultury a chtěl studovat orientalistiku. Na přání matky ale začal studovat práva ve Vídni. Během studií se roku 1848 aktivně účastnil povstání v Praze i ve Vídni. Poté, co byla revoluce potlačena, musel před zatčením uprchnout. Spolu s přítelkyní odpluli na zaoceánské lodi do emigrace do USA. Do Prahy se Vojta vrátil v roce 1858… Zemřel po krvácení do mozku 2. 9. 1894.

– 17. 4. 1966, v neděli, šli první pochodníci organizovaně z Prahy do Prčice. To byl začátek historie slavného pochodu do Prčice z Prahy a od roku 1970 i odjinud. Z Prahy-Komořan tehdy vyrazilo za deštivého počasí  325 mužů a 105 žen. Startovné se neplatilo, na pochod přijeli i lidé ze Slovenska. Do 20. hodiny do Prčice došlo 325 statečných. O tom kolik to bylo mužů a kolik žen se prameny nezmiňují. Počty jak startujících, tak i došlých se v různých pramenech trochu liší. Odměnou v Prčici dostali bílou stužku s textem 100 000 loktů českých; PRAHA-PRČICE; 17. 4. 1966. Trasa tedy měla 100 000 loktů českých, přičemž 1 loket český = 59,14 cm, tzn. měla být 59,14 km dlouhá. Mimochodem: Kdyby to byly lokte vídeňské, bylo by to 77,8 km a kdyby to byly lokte skotské – ty byly nejdelší, tak to bylo 94 km. V roce 1973 byl termín pochodu přesunut na třetí sobotu  v květnu a tak je to dosud. Myslím, že pochod zcela zbavil Prčici hanlivého významu, kterým v 19. a začátkem 20. století trpěla.

– 17. 4. 2006 zemřel po těžké nemoci v 71 letech Rudolf Slánský ml., diplomat, syn v roce 1952 popraveného generálního tajemníka KSČ. Po dosažení plnoletosti (1953) se zřekl(!?) otce a vstoupil do KSČ, po roce 1969 byl z ní ale vyloučen. Vystudoval strojní fakultu ČVUT a pracoval v různých technických funkcích se zaměřením na ekonomiku. Od roku 1990 působil na ministerstvu zahraničních věcí, do 1996 jako velvyslanec v Rusku.

– 18. 4. 1906 po 5. hodině ranní probudily obyvatele města San Francisco na západě USA otřesy půdy. Silné zemětřesení, kromě obrovských materiálních škod, mělo kolem tisíce lidských obětí (někde uvedeno až 6 tisíc).

– 18. 4. 1966 československý film Obchod na korze režisérů Jána Kadára a Elmara Klose získal cenu Oskara jako nejlepší neanglicky mluvený film roku 1965. Kromě toho tento film získal řadu dalších cen.

– 19. 4. 1906 zemřel 46letý Pierre Curie, francouzský fyzik, manžel Marie roz. Sklodowské (*7. 11. 1867, svatba s Pierrem 1895, †4. 7. 1934). Pierre přecházel v hustém dešti přes ulici a srazil ho vůz tažený koňmi. Pierre spadl pod kolo bryčky, které mu navíc přejelo hlavu a roztříštilo ji – slavný fyzik na místě zemřel.

– 20. 4. 1896 rozhodl císař František Josef I. o povýšení Březových Hor u Příbrami na královské horní město. Roku 1953 byly Březové Hory připojeny k Příbrami.

– 21. 4. 1926 se Elizabeth, manželce anglického prince Alberta narodila Elizabeth Alexandra Mary, od roku 1952 Alžběta II., britská královna († 8. září 2022). Po narození byla třetí v pořadí nástupnictví na trůn po svém strýci Eduardovi a svém otci. Tehdy se ale vůbec nezdálo pravděpodobné, že by mohla nastoupit na trůn, protože se předpokládalo, že se nástupcem krále Jiřího V. stane její strýc Eduard, který se ožení a bude mít potomky.

– 21. 4. 1946 zemřel na infarkt 62letý John Maynard Keynes, anglický ekonom, vysokoškolský pedagog a guvernér anglické centrální banky. Byl zakladatelem keynesiánství, které, stručně řečeno, připouští státní zásahy do ekonomiky, což je protipól klasické ekonomie. Keynes byl se svými téměř dvěma metry na svou dobu obrem a stejně tak byl za velikána považován i v teorii ekonomie, kterou svého času ovlivnil. Přestože je keynesiánské myšlení řadou ekonomů považováno za přežité, zapsalo se nesmazatelně do politického vývoje mnoha států ve 20. století. Keynes také postavil základy té oblasti ekonomie, jež se v současné době nazývá „makroekonomií“.

– 22. 4. 1616 (někdy uváděno 23. 4.) zemřel v 68 letech Miguel de Cervantes y Saavedra, španělský voják a spisovatel. Byl šestý z osmi dětí v rodině zchudlého šlechtice. Neměl ani soustavné školní vzdělání. V mládí, v bitvě proti Turkům u Lepanta (1571), přišel o levou ruku. Pak jej odvlekli piráti do zajetí do Alžíru. Až po pěti letech a několika jeho neúspěšných pokusech o útěk, byl v roce 1580 vykoupen rodiči a Řádem trinitářů a vrátil se do Španělska. Po návratu do vlasti měl různá zaměstnání, ale všude měl problémy. Oženil se, ale manželství bylo bezdětné; měl však s herečkou Annou Franca de Rojas nemanželskou dceru, Isabel de Saavedra. Své bohaté životní zkušenosti Miguel vypsal v řadě povídek a příběhů a hlavně v románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Dva díly tohoto románu mu sice zajistily světovou proslulost, ale ne prostředky na bezstarostné živobytí. S bídou zápasil až do smrti.

– 22. 4. 1936 zemřel 71letý Max von Stephanitz, německý kapitán jezdectva, uznávaný kynolog a zakladatel moderního chovu německých ovčáků. Více než 36 let byl prezidentem Spolku pro německé ovčáky. Společně s přítelem Arthurem Mayerem vypracovali první standard německého ovčáka. Stephanitz je autorem výjimečné knihy „Německý ovčák slovem i obrazem“, která se stala doslova biblí chovatelů německých ovčáků. Až do roku 1935 prováděl osobně Max von Stephanitz hodnocení psů na výstavách spolku. Zemřel údajně po dramatické roztržce s hitlerovci, kteří ho sesadili z funkce prezidenta klubu.

– 22. 4. 1976 ve Vídni po infarktu zemřel Alfréd Radok, režisér, zakladatel Laterny Magiky. Bylo mu 61 let. Po otci byl Žid, matka byla katolička. Chtěl studovat divadelní a filmovou režii, v čemž mu však zabránilo zavření vysokých škol za německé okupace. Jako elév tedy začínal u E. F. Buriana (1938-41), v letech 1941-44 pracoval v pomocných funkcích v různých divadlech. V roce 1944 byl jako „nečistý árijec“ internován v koncentračním táboře v Klettendorfu (u Wroclavi), měl štěstí a dočkal se konce války. V roce 1945 se stal režisérem Divadla 5. května, v němž jak v činohře, tak zejména v opeře rozvinul svou fantazii. Nehodil se ale do socialistického pojetí divadla, prosazovaného po únoru 1948, proto musel po krátkém působení v Národním divadle odejít v roce 1950 do ústraní (Divadlo státního filmu, Vesnické divadlo). Teprve v roce 1954 se do Národního divadla vrátil. Roku 1957 byl jmenován uměleckým vedoucím kulturních pořadů v našem pavilonu na Expo 58 v Bruselu. Tam spolu se spolupracovníky přivedl na svět Laternu Magiku, které se dostalo obrovského mezinárodního uznání. Po srpnu 1968 odjel s manželkou a dětmi do Švédska do Göteborgu, odkud pak vyjížděl režírovat do různých západních měst. Na jaře 1976 byl pozván do Burgtheatru, kde uprostřed práce zemřel; pochován je v Göteborgu.

– 23. 4. 1616 v Anglii ve Stratfordu nad Avonou, zemřel muž, který měl v křestním listu jméno Will Shakspere a tak se prý i podepisoval. Bylo mu 52 let (je jen doklad o jeho křtu). Později byl psán William Shakespeare, a je považovaný za jednoho z největších světových dramatiků. Dochovalo se jemu připsaných 38 divadelních her, 154 sonetů a několik dalších děl. Řada nejasností, ba přímo záhad v životě muže toho jména a nakonec i v jeho dílech, vedou k teoriím, že autor toho skvostného díla nemohl být obyčejný herec, který nevystrčil nos z rodné Anglie. Herec, který neměl vyšší vzdělání a znalost jazyků, neměl žádné zkušenosti z pobytů v cizině, kde se odehrává polovina Shakespearových her. Epitaf na náhrobní desce Shakespeara údajně varuje (nikdo neví proč), že bude „ztracen, kdo mých se dotkne kostí.“ Varuje spolehlivě – čtyři stovky let na hrob nikdo nesáhnul, ani restaurátoři. I v minulosti bylo vysloveno mnoho domněnek (i velmi bizarních) o skutečné identitě autora tak významných děl. Podezříváno bylo postupně na sedmdesát(!) historických postav jako možných autorů tohoto úchvatného díla. Z těch nejvýznamnějších to byli např. Francis Bacon (1561-1626), William Stanley (1561-1642) a Christopher Marlowe (1564-1593). Některými odborníky jsou tyto názory odmítány. Nové výzkumy však dokazují, že Will Shakspere ze Stratfordu, po němž prokazatelně zůstalo pouze šest(!) neumělých podpisů, opravdu nemohl být básníkem a dramatikem Williamem Shakespearem. Poslední dobou sílí názor, že autorem těch skvělých děl byl Edward de Vere, 17. hrabě z Oxfordu, jenž byl dobovou konvencí a snad i z vůle královny Alžběty I. nucen tuto svoji literární činnost skrývat. Tato teorie byla vážně vyslovena již v roce 1920, a pro ni se objevuje čím dál více důkazů. Edward de Vere se narodil 12. 4. 1550, zemřel ve věku 54 let 24. 6. 1604 během morové epidemie. Např. německý spisovatel Kurt Kreiler (*1950) podává pro ni v knize Der Mann, der Shakespeare erfand, Insel Verlag, Frankfurt nad Mohanem a Lipsko 2009 vedle řady nepřímých i přímé(?) důkazy. Píše třeba o velké podobnosti podrobností ze života rodiny Edwarda de Vere s dějem Shakespearových her. Např. Othello – dočasné zavržení Oxfordovy manželky Anne Cecil ze žárlivosti vyvolané pomluvami jejich falešných přátel. I postava dánského prince Hamleta nese jisté autobiografické rysy Edwarda de Vere. Pro autorství vysoce vzdělaného hraběte de Vere z Oxfordu mluví i to, že strávil nějaký čas v Itálii. Naopak, mnoho o herci Willu Shaksperovi není doloženo, např. jeho studium na Grammar School ve Stratfordu. Dokonce jsou značné pochyby o tom, zda ten herec uměl dobře číst a psát. Česká Wikipedie však žádné pochybnosti o herci ze Stratfordu nad Avonou, kterého nazývá Williamem Shakespearem, nemá a tak se o něm učí i děti ve školách…

– 23. 4. 1836 v Praze vyšel Máj Karla Hynka Máchy (*16. 11. 1810, †6. 11. 1836), malá knížečka s rozměry zhruba 11×13 cm, vlastnoručně psaná Máchou. Vyšlo 600 výtisků ve třech provedeních (podle jakosti papíru a celkového vybavení). Sto výtisků bylo, jak sám Mácha píše, na „velmi skvostném papíře“ a také jejich celková výprava byla ta nejlepší; prodávány byly za 30 krejcarů. Další, ne tak výpravné byly za 22 krejcarů a pak ještě byly ty nejlevnější za 14 krejcarů. Máj vydal Karel Hynek Mácha vlastním nákladem a sám se staral o prodej, neboť nakladatelé, na které se obrátil jej odmítli (že není známý). Jiných se Mácha obával, že by ho ošidili, proto si na vydání raději peníze půjčil. Starostem s vydáním Máje předcházely Máchovi ještě větší starosti s cenzurou, bez jejíhož schválení  nemohlo tiskem nic vyjít. Měl se jistě proč obávat, předtím totiž cenzoři Máchovi zamítli vydat román Cikáni. Ale Máj, díky jednomu Máchovu příteli, cenzurou prošel bez jediného slůvka opravy. Máj byl jedinou knihou, která Máchovi vyšla za jeho života, byl  o ni velký zájem a celý náklad byl brzy rozebrán. Oficiální česká kritika, např. Čelakovský nebo Erben, však Máj odmítli a zejména J. K. Tyl vystupoval proti Máji tvrdě. Dnes je Máj jednou z nejčastěji vydávaných českých knih a je překládán do dlouhé řady cizích jazyků.

– 23. 4. 1916 zemřel na zápal plic 68letý Karel Zahradník, významný český matematik, pedagog, který část svého vědeckého života strávil na Záhřebské universitě v Chorvatsku (bylo též součástí Habsburské monarchie). Ještě před svým odchodem (1876) do Chorvatska se v Praze stal spoluzakladatelem Jednoty českých matematiků.

– 23. 4. 1996 spustil Ondřej Neff (*1945) první český internetový deník – Neviditelný pes, který dosud „štěká”.

– 24. 4. 1936 po perforaci žaludečního vředu zemřel 50letý Artur Emil Longen, vlastním jménem Emil Artur Pitterman, dramatik, režisér, herec, scenárista, spisovatel a malíř. Narodil se v Pardubicích jako nejstarší ze čtyř synů v rodině notáře – poradce arcivévody Františka Ferdinanda d‘Este. V patnácti letech utekl z domova ke kočovnému divadlu. Byl ale vypátrán a otcem, který z něho chtěl mít inženýra nebo advokáta, poslán do ústavu duševně chorých. V 16 letech se definitivně rozešel s rodinou a zapsal se na pražskou Akademii výtvarných umění. Stal se anarchistou a zůstal jím i přes pozdější zdánlivé přizpůsobení se komerčním proudům, vlastně celý život. Svou snahou revolučně obrodit a zvýšit úroveň českého kabaretu a divadla vykonal mnoho záslužné práce, ale později se orientoval na komerční produkci. Jako divadelní režisér a autor her měl velké zásluhy na formování osobnosti některých významných herců, zvlášť Vlasty Buriana. Pro něj psal komedie, které byly také úspěšně převedeny na filmové plátno. Za všechny vzpomeňme C. a k. polní maršálek. Longenovy tři životopisné romány nemají sice výrazné literární kvality, je v nich patrná zbrklost s jakou je psal, dnes ale mohou sloužit jako důležité svědectví o době, v níž vznikaly i o celém kontextu kulturního dění v Čechách. Z jeho filmových režií prý vysvítá nezkušenost, nedostatečná připravenost a údajně snaha rychle vydělat. Později je ale v jeho scénářích znát větší propracovanost. Moderní filmové cítění mu ale chybělo, jeho práci se Slavínským nazývají recenzenti divadlem víc než filmem. Longenovi se ale musí přiznat – všechno, čím se zabýval, dělal naplno. Jeho manželka (svatba 1910) Xena (1891-1928) trpěla depresemi a pocitem nedocenění a ukončila svůj život skokem z okna.

– 24. 4. 1736 zemřel 72letý princ Evžen Savojský, ač rodem Francouz, stal se vrchním velitelem rakouských vojsk. Byl nevelké postavy, ošklivý, v dětství neduživý a přitom neposlušný. Jeho rodina se za něho styděla, a uklidila ho do kláštera, kde sice 5 let pilně studoval, ale ve 20 letech, navzdory rodině, odhodil sutanu a požádal o přijetí do francouzské armády. Byl však ponižujícím způsobem odmítnut, což jej přivedlo k nepřátelům Francie, k rakouským Habsburkům, kteří ho do armády vzali. Roku 1683, v bojích u Vídně obležené Turky, byl Evžen tak mimořádně odvážný, že byl brzy povýšen na velitele dragounského pluku. Při následných bojích v Uhrách se ve věku 34 let stal už vrchním velitelem habsburských vojsk. Současně získal pověst slavného turkobijce. Evžen byl kultivovaným člověkem, štědrým mecenášem a velkorysým stavebníkem. Paláce, které nechal postavit, patří dodnes k chloubám Vídně, vlastnil rozsáhlou knihovnu a dopisoval si s významnými učenci.

– 25. 4. 1626 – Třicetiletá válka: Albrecht z Valdštejna po 5denních bojích rozdrtil v bitvě u Desavy (Německo) protestantské vojsko hraběte Petra Mansfelda.

– 25. 4. 1926 zemřel 65letý Karel Fragner, chemik a farmaceut, majitel a provozovatel lékárny U černého orla na Malé Straně. Založil první průmyslovou dílnu vyrábějící léčiva, byl průkopník oboru farmacie a zakladatel průmyslové farmaceutické výroby v zemích Koruny české a pozdějším Československu.

– 26. 4. 1966 postihlo oblast Taškentu v SSSR silné, ničivé zemětřesení, které proměnilo Taškent v rozvaliny a vyžádalo si stovky obětí. Taškent byl znovu rychle vystavěn, je to moderní město, nyní hlavní město Uzbekistánu, má téměř 3 miliony obyvatel, jen bohužel, má minimum historických památek.

– 26. 4. 1986 (v sobotu), v 1 hodinu 23 minut místního času, vybuchnul 4. reaktorový blok jaderné elektrárny Černobyl na Ukrajině, zhruba 110 km na sever od Kyjeva a 16 km od hranic s Běloruskem. Nebyl to výbuch nukleární (jako jaderná bomba), šlo o výbuchy “klasické”: První výbuch způsobil přetlak v uzavřeném prostoru reaktoru, který odhodil obrovskou krycí desku, tím do reaktoru vnikl vzduch a reakcí vodní páry s rozžhaveným grafitem vznikl vodík. Ten pak silně explodoval a rozmetal do okolí radioaktivní palivo a 700 tun hořícího radioaktivního grafitu, to mj. způsobilo obrovský požár. Havárii zavinili lidé!!! Obsluha nedodržela při pokusu předepsaný postup, porušila bezpečnostní předpisy, vypnula(?!) údajně i ochranu reaktoru. Částečně měla vinu i špatná stavba černobylského reaktoru. V Černobylu šlo o nejhorší havárii v historii jaderné energetiky, je řazena na nejvyšší stupeň – 7. Vzniklý radioaktivní mrak se nejprve hnal nad Skandinávii, ještě ten den změnil vítr směr a mrak se hnal přes Polsko na Československo a stočil se na Rakousko. Tady se odrazil od Alp a opět přešel naše území do Polska. Další velký mrak zasáhl Bulharsko. Po katastrofě zemřelo okamžitě přes třicet osob, buď zaměstnanců elektrárny nebo hasičů. Počet dalších obětí je obtížné vyčíslit. Tragédie byla zhoršena nedostatkem vybavení a špatnou organizací záchranných prací. Hasičům (bez ochranných obleků) nikdo neřekl(!), že sutiny a kouř jsou nebezpečně radioaktivní a proto hasili vodou i samotný reaktor, v němž byla teplota kolem 2000°C. Při ní se voda rozkládala na vodík a kyslík a jejich opětné slučování provázely výbuchy, které jen zvýšily únik radioaktivity. Ta byla mnohem vyšší než při výbuchu atomové bomby v Hirošimě. Těžce ozářeni byli také vojáci, kteří zpočátku zasypávali z vrtulníků zničený reaktor i spousta dalších vojáků a civilních pracovníků odklízejících pak kolem elektrárny rozmetaný většinou silně radioaktivní materiál. Se zpožděním začala evakuace asi 135 000 lidí (z toho 50 tisíc z města Pripjať v těsné blízkosti elektrárny), z nejvíce zamořené oblasti. Sovětský svaz stále mlčel, ještě 1. května probíhaly v Kyjevě obvyklé prvomájové oslavy a dokonce se zde jel cyklistický Závod míru. Podstatně zvýšenou radioaktivitu u nás zaznamenali pracovníci elektrárny Dukovany v pondělí 28. dubna 1986, ale naše sdělovací prostředky dost dlouho představovaly havárii jako běžnou poruchu v elektrárně… Kolem černobylské  elektrárny jsou dnes dvě zóny: do 10 a do 30 km. Do vnitřní mohou jen ti, kteří tam pracují (je tam postavená i solární elektrárna), mohou sem i organizované exkurze. Do pásma do 30 km kolem elektrárny se vrátili i někteří lidé. Příroda se s havárií vypořádala překvapivě dobře. Tím, že zde přestal působit člověk, stala se zdejší krajina divočinou. Žije tady plno divokých zvířat, hnízdí různí ptáci, např. jeřábi, čápi černí nebo orli mořští a v žádném případě, u organismů zde žijících, se neprokázal výskyt mutací! V prosinci 2000 byl odstaven poslední reaktor elektrárny – na nátlak západoevropských zemí(!), hlavně z psychologických důvodů. Mnoho lidí tak přišlo o práci. Někteří zaměstnanci elektrárny však zůstávají a pracují na kontrole, zajištění a pozorování celého areálu elektrárny (asi 3500 lidí). Pozorují hlavně sarkofág, železobetonový kryt nad zničeným reaktorem, bránící dalším únikům radiace. Po zkušenostech z Černobylu jsou dnes jaderné elektrárny jištěny tak, aby jejich bezpečnost na obsluze vůbec nezávisela, důležité systémy jsou zdvojené i ztrojené a nelze je vyřadit z činnosti.

– 27. 4. 1916 zemřel 69letý Karel Preis profesor anorganické a analytické chemie na pražském vysokém učení technickém, v období 1885-6 tam byl rektorem. Mj. založil Výzkumnou stanici cukrovarnickou při ČVUT.

– 28. 4. 1846 zemřel v pouhých 39 letech Josef Jaroslav Langer, novinář, básník a národopisný sběratel, archivář u knížete Kinského. Přispíval básněmi do různých časopisů. Zemřel údajně na duševní chorobu, navíc spojenou s alkoholismem.

– 29. 4. 1946 zemřel v 75 letech Jaroslav Preiss, právník, ekonom, bankéř a politik, nejznámější a nejvlivnější český finančník první republiky. Za německé okupace se snažil bránit české zájmy, ale roku 1942 byl zatčen gestapem a postaven před soud. Protože odmítl spolupráci s Němci dostal vysokou pokutu, kterou zaplatil (prý ze svého). Do konce války žil v ústraní na svém statku u Bohostic na Příbramsku.

– 30. 4. 1006 se na jižní obloze Země v souhvězdí Vlka objevila nová hvězda, asi nejjasnější supernova našeho letopočtu. Z českých zemí, kde vládl Přemyslovec Jaromír, nová hvězda vidět nebyla. Popsali ji pozorovatelé, žijící na územích dnešní Číny, Egypta, Iráku, Itálie a také Švýcarska. Mnich Hepidannus z kláštera v St. Gallen napsal, že hvězda byla „…někdy malá a ostře ohraničená, téměř bodová, jindy rozplizlá a někdy pohasínala…” Byla vidět těsně nad jižním obzorem. Švýcarsko je nejsevernější zemí, kde byla supernova zaznamenána. Nejvíc záznamů je z Číny, kde ji pojmenovali „Zhou-Bo“ a mj. píší, že „Byla podobná půlměsíci a zářila tak jasně, že objekty na zemi byly osvětleny“. Je zřejmé, že její světlo bylo tak intenzivní jako měsíční. Pouhým okem se dala pozorovat minimálně do roku 1009. Dnes má označení SN 1006 a víme, že je vzdálená 7200 světelných let. Je považována za supernovu typu Ia, byla to tedy termojaderná exploze uhlíko-kyslíkového bílého trpaslíka, který ubíral hmotu hvězdě v těsné blízkosti. Když dosáhl hmotnosti přibližně 1,4 Slunce, tedy Chandrasekharovy meze, vybuchl…

(Informace k jednotlivým heslům jsou vybírány převážně z Wikipedie, porovnávány s údaji v řadě dalších pramenů a případně pak upraveny.)    -MK-