Marie Kovalová: Listopadová výročí
O počasí v listopadu je ve starých kronikách minimálně záznamů.
– 1325 – o listopadu nejsou záznamy.
– 1425 – ani v tomto roce nejsou o listopadu záznamy.
– 1525 – o listopadu nejsou záznamy.
– 1625 – podzim byl teplý a vláhově vyrovnaný.
– 1725 – podzim byl teplotně vyrovnaný, ale víc pršelo.
Od roku 1752 byla měřena teplota vzduchu v Praze v Klementinu, do roku 1775 ale jsou data neúplná.
– 1775 – v listopadu bylo průměrně 4,3 °C.
– 1825 – v listopadu bylo naměřeno průměrně 6,6 °C.
– 1875 – listopad byl chladný – měl průměrně 2,1 °C.
– 1925 – v listopadu bylo průměrně 3,6 °C.
– 1975 – listopad měl průměrně 4,1 °C.
– 2000 – v listopadu bylo poměrně teplo, průměrně 5,8 °C.
(Údaje o počasí jsou čerpány z knihy Jiřího Svobody, Zdeňka Vašků a Václava Cílka „Velká kniha o klimatu zemí Koruny české“ vydané v nakladatelství Regia v roce 2003, platí tedy hlavně pro českou kotlinu.)
– 1. 11. 1755 postihlo Lisabon obrovské zemětřesení. Ten den bylo krásně jasno a Lisaboňané začali slavit důležitý katolický svátek Všech svatých, hodně jich bylo ráno v kostelech. Kolem půl desáté se země prvně zatřásla, stěny domů se počaly bortit, stropy a klenby propadat, začaly se šířit požáry. Nejsilnější otřesy trvaly až 6 minut a jejich síla byla odhadnuta na 9. stupeň Richterovy škály. Epicentrum zemětřesení bylo asi 200 km západně od pobřeží v Atlantském oceánu. Půl hodiny po prvním otřesu se přihnala vlna tsunami a za ní další. Zaplavily níže položené oblasti města a zničily vše, co odolalo zemětřesení. Celkové odhady počtu mrtvých se pohybují mezi 60 000 a 100 000. V následujících osmi dnech byly zaznamenány skoro tři desítky otřesů. Bylo postiženo portugalské, španělské a také marocké pobřeží Atlantiku. Lisabon znal zemětřesení už z minulosti, ale nikdy nebylo tak ničivé. Tentokrát bylo zničeno mnoho historických památek a uměleckých děl. Shořela velká knihovna o 70 000 svazcích, královský archiv a sbírka obrazů evropských mistrů. Král Josef I. Portugalský, i když fyzicky nezraněn, byl zemětřesením silně psychicky otřesen. Neměl vůbec sílu na organizaci a řízení záchranných prací a do rezidenčních budov ve městě se odmítal vrátit. Národním hrdinou se stal hrabě de Oeiras, člen vlády Portugalska, který se energicky ujal záchranných prací. Tvrdě zatočil s lupiči a k záchranným pracím povolal hned vojsko. Aby zabránil epidemiím dal mrtvé rychle pohřbít do společných hrobů bez církevních obřadů. Tím se dostal do sporů s mocnými církevními kruhy. Ve svém úsilí však hrabě vytrval a brzo nechal budovat nový střed města. Roku 1769 byl jmenován markýzem de Pombal. Lisabonské zemětřesení se projevilo i u nás – seismické vlny při průchodu územím severních Čech „přiskříply“ minerální prameny v teplických lázních a ty přestaly téct. Zanedlouho se však obnovily a dokonce načas se zvýšenou vydatností.
– 1. 11. 1945 proběhla československá měnová reforma, mající za úkol snížit objem různých peněz v oběhu a znovu zavést v celém Československu jednotnou měnu. Do té doby bylo oběživo používané na území státu velmi pestré. V Čechách a na Moravě se používaly protektorátní koruny a v omezené míře i německá marka, na Slovensku slovenská koruna, na území dříve obsazeném Maďary se používalo pengö. Vojáci sovětské armády platili korunovými poukázkami z roku 1944 a americká armáda platila spojeneckými markovými poukázkami. Ihned po osvobození začalo obyvatelstvo (nejprve spontánně) na osvobozeném území také opět platit prvorepublikovými bankovkami a mincemi. Všechny peníze byly ten den vyměněny v poměru 3:1 za československé státovky vytištěné v Anglii. Každý si mohl vyměnit jen 500 Kčs. Částky převyšující 500 Kčs byly nuceně složeny na tzv. vázané vklady. Tyto vklady zůstaly zablokovány až do roku 1953, kdy byly při další měnové reformě bez náhrady zrušeny. Jelikož byl nedostatek mincí, zůstaly i po reformě v oběhu mince z protektorátu, z první republiky a ze Slovenského státu s tím, že byla rozšířena jejich platnost na území celého Československa. Kurs amerického dolaru byl stanoven na 50 Kčs.
– 2. 11. 1975 byl zabit za nevyjasněných okolností 53letý Pier Paolo Pasolini, italský básník a prozaik, filmový režisér a scenárista, který patří k nejvýznamnějším osobnostem poválečné italské kultury. Za jeho vraždu byl odsouzen 17letý Giuseppe Pelosi; ten ale vinu odmítl a naznačoval možné politické souvislosti umělcovy smrti. Pasolini po válce působil jako středoškolský učitel. Dlouho žil v nouzi v prostředí římské spodiny. Její atmosféru zobrazil ve své literární tvorbě.
– 2. 11. 1985 na lince B pražského metra byl otevřen úsek Smíchovské nádraží – Florenc.
– 3. 11. 1975 zemřel v USA 91letý Petr Zenkl, československý politik, primátor Prahy (1937-9 a 1945-6). Válku přetrpěl v německých koncentrácích. V srpnu 1948 s manželkou emigroval na Západ.
– 3. 11. 2005 zemřela ve věku 96 let Aenne Burdová nazývaná též Královna odívání, německá vydavatelka, manažerka a podnikatelka. Od října 1949 vydávala časopis „Favorit“, který v lednu 1950 přejmenovala na Burda Moden. Po převzetí Bayer Moden v roce 1961 se Burda stala největším módním časopisem světa, po čase přejmenovaným na Burda Style. Když Burdová v 85 letech odstoupila z vedení nakladatelství, časopis převzal její syn Hubert Burda. Časopis vychází ve víc jak 100 zemích v 17 jazycích včetně češtiny.
– 4. 11. 1945 byla na ustavující konferenci v Londýně podepsána ústava UNESCO – Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization); sídlí v Paříži, má 194 členských zemí a 12 přidružených členů.
– 4. 11. 1995 zemřel Jicchak Rabin, izraelský politik, diplomat a voják, držitel Nobelovy ceny za mír z roku 1994. Bylo mu 73 let a podlehl atentátu (zasažen třemi střelami) židovského pravicového aktivisty Jigala Amira. Amir, student třetího ročníku práv, po atentátu řekl, že „dostal příkaz od Boha“, že měl prý vraždou zabránit předání západního břehu Jordánu Palestincům. Na otázku vyšetřovatele, zda svého činu lituje, řekl: „Proboha, to ne!“ Rabin zastával dvakrát funkci premiéra, poprvé v letech 1974 až 1977 a podruhé od roku 1992 až do svého zavraždění.
– 5. 11. 1605 bylo v Anglii odhaleno tzv. Spiknutí střelného prachu a zajat jeho organizátor Guy Fawkes (1570-1606) – anglický voják, vyznáním římský katolík, který se spolu s dalšími pokusil toho 5. 11. 1605 spáchat atentát na krále Jakuba I. (1566-1625). Maska s podobiznou Fawkese je užívána hlavně skupinou (hnutím) Anonymous. Guy Fawkes byl inspirací pro hlavní postavu komiksu V jako Vendeta. Masky se nosí i během různých protestů a demonstrací, které se nejčastěji týkají svobody ve společnosti. Výrazy „guy“ nebo „guys“ pochází právě ze jména Guye Fawkese.
– 5. 11. 1915 – první světová válka: bulharské jednotky dobyli srbské město Niš, důležitý železniční uzel. Zajistily tak přímé železniční spojení z Německa přes Rakousko-Uhersko, Srbsko a Bulharsko do Istanbulu.
– 5. 11. 1975 zemřel v 65 letech Ján Kostra, slovenský básník, malíř, esejista a překladatel (němčiny, ruštiny a francouzštiny), píšící pod různými pseudonymy. V Praze studoval filosofii a souběžně i architekturu, ale ani jeden obor nedokončil. V jeho verších se setkáváme se všeobecným obdivem k ženám, které se pro něj, díky jeho hluboké úctě a lásce k matce, staly téměř božstvem.
– 5. 11. 1985 pražští kriminalisté pod vedením JUDr. Františka Maryšky (1946-2014) našli v zámku Bečov nad Teplou relikviář sv. Maura. Je to významná románská památka pocházející z první třetiny 13. století. Po českých korunovačních klenotech je považován za druhou nejcennější movitou památku v naší republice a nejvýznamnější románskou klenotnickou památku uloženou na českém území. Relikviář byl v majetku šlechtického rodu Beaufort-Spontinů, kteří ho v roce 1945 ukryli pod podlahou kaple v zámku Bečov nad Teplou. Odtud ho chtěl v roce 1984 pro Beauforty tajně vyzvednout americký lovec pokladů. Maryškova skupina ho na poslední chvíli předběhla. Relikviář byl restaurován a v roce 1995 byl prohlášen národní kulturní památkou ČR. Od roku 2022 je relikviář vystavený v nové expozici, v obnovených Pluhovských domech, v areálu bečovského zámku.
– 5. 11. 2005 zemřel 79letý John Fowles, britský spisovatel a pedagog, jehož díla jsou řazena na rozmezí modernismu a postmodernismu. Proslavil se především trojicí svých románů Sběratel, Francouzova milenka a Mág. Všechny tři byly zfilmovány, k Mágovi dokonce Fowles napsal scénář.
– 6. 11. 1885 zemřel na zápal plic Jiří Czarda, lékař, první český otolog – specialista na nemoci ušní a nosní, pražský rodák, toho roku jmenovaný docentem Karlovy univerzity. Bylo mu jen 34 let a je neuvěřitelné co všechno stačil. Vedle lékařských povinností se také dál vzdělával (studijní pobyty a kongresy v Anglii, Itálii, Německu i Francii) a protože česká lékařská fakulta UK v Praze neměla vlastní ORL kliniku, sám na vlastní náklady založil a vybavil při ní soukromé „ambulatorium“ specializované na tyto nemoci. Nemajetní občané se tam léčili zdarma.
– 6. 11. 1945 prezident Beneš jmenoval druhou vládu poválečného Československa v čele se sociálním demokratem Zdeňkem Firlingerem (1891-1976). První, tzv. Košickou, vedl také Firlinger.
– 8. 11. 1945 zemřel 95letý August von Mackensen, pruský voják, polní maršál, jeden z nejznámějších a mnohokrát vyznamenaných velitelů německé armády během první světové války. Až do své smrti zůstal přesvědčeným monarchistou. Hitler a Goebbels ho podezřívali z neloajality, ale nic proti němu nepodnikli.
– 9. 11. 1785 císař Josef II. (1741-1790) zrušil klášter cisterciáků v Plasech u Plzně, který stejně jako jiné rušené kláštery nevykazoval „žádnou užitečnou činnost“. Dnes areál spravuje Národní památkový ústav ČR.
– 10. 11. 1925 v rodině velšského horníka, jako 12. ze 13 dětí, se narodil Richard Burton, významný britský divadelní a filmový herec. Měl štěstí, že ho adoptoval učitel, který mu umožnil studovat. 7x byl pak Richard nominován na Oscara, ale ani jednou ho nezískal. Zahrál si po boku Elizabeth Taylorové v tehdy nejdražším filmu Kleopatra (1963). Pak se ale s jeho kariérou rozjel u něj i alkoholismus. Byl 5x ženatý (z toho 2x s Taylorovou, děti neměli) a s manželkou Sibyl měl 2 dcery. Zemřel 5. 8. 1984 ve Švýcarsku.
– 10. 11. 1995 v noci na 11. 11. došlo na území Nepálu k pádu několika, do té doby nejničivějších lavin ze svahů Mount Everestu. V dalších dnech následovaly obrovské sesuvy půdy. Zachráněny byly stovky lidí, horolezců i místních, ale o pěti desítkách lidí se ví, že pod lavinami zůstalo. Z cizinců to byli hlavně Japonci.
– 11. 11. 1965 v jv. Africe vyhlásila Rhodesie jednostranně nezávislost na Velké Británii a prohlásila se republikou, ale nebyla mezinárodně uznána. Oficiálně byla vzbouřenou britskou kolonií. Státu vládla až do roku 1979 bílá minorita, která praktikovala obdobu jihoafrického apartheidu. Nespokojenost černochů v roce 1972 vyústila v občanskou válku, v níž prakticky černoši zvítězili a roku 1979 byl pak stát přejmenován na Zimbabwe-Rhodesie. V roce 1980 Velká Británie „oficiálně udělila” této své kolonii samostatnost. Až pak byl stát mezinárodně uznán jako Zimbabwe. V roce 2024 měla Zimbabwská republika 16,4 mil. obyvatel.
– 12. 11. 1035 má datum úmrtí asi 40-50letý Knut Veliký, vikingský král Dánska, Anglie, Norska a části Švédska. Jeho nástupcům se rozsáhlou říši, kterou tento panovník založil, ale nepodařilo udržet.
– 12. 11. 1475 zemřela asi 45letá Johana z Rožmitálu, česká královna a manželka Jiřího z Poděbrad (1420-1471). Johana byla jedinou českou královnou rodem z domácí šlechty. Na rozdíl od manžela byla katolička, ale jejích manželství bylo příkladem náboženské tolerance. Byla ženou inteligentní a velmi energickou, ale zároveň oddanou manželovi a jeho politickým ambicím. Stala se mu oporou nejen v soukromí, ale i v jeho politickém snažení a vladařských povinnostech. Oba se snažili sjednotit českou společnost, rozdělenou na katolíky a protestanty. Johana se po svatbě (1450) stala nejenom manželkou Jiřího z Poděbrad, ale také macechou jeho 7 dětí, které mu porodila první žena Kunhuta. O vyvdané děti se vzorně starala, sama měla s Jiřím 5 dětí a všechny se narodily ještě před tím, než se stala královnou. Žádné z nich tedy nemělo dědický nárok na trůn. O dítě se pak, jako královna, snažila, podstoupila prý i léčbu, ale neplodností asi už trpěl její manžel, kvůli tloušťce a dalším chorobám. Jako královna-vdova pak pomohla prosadit Jiřího záměr, aby se českým králem po něm stal Vladislav Jagellonský.
– 13. 11. 1985 na severu Jižní Ameriky, v Kolumbii, vybuchla sopka Nevado del Ruiz a vyžádala si více než 25 000 lidských životů. Sopka s původní výškou 5321 m n. m. je součástí And a je stále vážnou hrozbou pro okolí. Po erupci sopky Mont Pelée na karibském ostrově Martinik v roce 1902 to byla co do počtu lidských obětí druhá největší sopečná katastrofa 20. století.
– 14. 11. 565 v Konstantinopolu (Cařihradu) zemřel asi 80letý Justinián I., někdy psán s přízviskem Veliký, východořímský (byzantský) císař, jeden z nejdůležitějších a nejpozoruhodnějších byzantských císařů. Církev pravoslavná jej uctívá jako svatého. Pocházel sice z rolnické rodiny, přesto patřil mezi nejvzdělanější lidi své doby. V Byzanci se mohl císařem stát i člověk prostého původu, což bylo na západě nemyslitelné. Největší význam se přikládá jeho reformě zákonodárství a rozsáhlé vojenské expanzi, kterou získal nazpět rozsáhlá území původní římské říše (s. Afrika, Itálie, část Pyrenejského poloostrova) a tak se byzantská říše rozšířila do Středomoří. Moc a slávu říše Justinián okázale zdůrazňoval budováním velkolepých staveb jako např. chrámu Hagia Sofia, který se stal největším křesťanským chrámem na světě a jedním z divů světa. Chrám byl postaven během pouhých šesti let (532-538) pod císařovým dozorem. Jeho druhá manželka Theodora (původně cirkusová tanečnice, asi 497-548) mu byla dobrou spolupracovnicí.
– 15. 11. 1925 proběhly v Československu parlamentní volby. Nejvíc hlasů do 300členné Sněmovny získali agrárníci (13,7 %), druzí byli komunisté (13,1 %). Novou vládu (jako předchozí) vedl Antonín Švehla.
– 15. 11. 1955 byl slavnostně otevřen první úsek metra v Petrohradu (tehdy Leningradu) v délce 30 km, který spojil všechna významná nádraží ve městě. Kopat se začalo už v roce 1940, ale práce přerušila válka, hlavně německá blokáda. Se stavebními pracemi se opět začalo až v roce 1947, protože město bylo hodně poničené válkou, stavební kapacity bylo nutné využít na potřebnějších místech.
– 15. 11. 1955 – okolo tohoto data vychrlila sopka Bezimjannyj na Kamčatce, která se předtím zdála být vyhaslá, tolik popela, že byla v okruhu několika desítek kilometrů i ve dne tma několik dní. Aktivita sopky začala už koncem září 1955. Výrony popela ze sopky pak pokračovaly až do března 1956. V současné době je sopka stále činná i když erupce už zdaleka nedosahují takové intenzity jako v roce 1955.
– 16. 11. 1965, během II. Vatikánského koncilu, byl podepsán tzv. Pakt z katakomb. 40 římskokatolických biskupů (převážně latinskoamerických) se v něm mj. zavázalo, že budou žít jako obyčejní lidé – zejména se zřeknou bohatství, pompéznosti a ceremonií při výkonu biskupského úřadu. Jak slib dodržují není známo.
– 16. 11. 1975 v Moskvě zemřel 80letý Alexandr Pavlovič Vinogradov, významný ruský astronom, geolog a chemik, který mj. zformuloval hypotézu vzniku Země.
– 17. 11. 1945 vstoupily v platnost Benešovy dekrety č. 122 a 123/1945 Sb. o zrušení německé univerzity v Praze a německých technických škol v Praze a v Brně.
– 18. 11. 2005 zemřela 63letá Libuše Geprtová, herečka, rodačka z Kolína, pozoruhodná osobnost českého filmu, televize, rozhlasu a divadla. Původně byla učitelkou, ale brzo odešla k divadlu. Vystřídala několik hereckých společností v Karlových Varech, Těšíně, Jihlavě a nakonec zakotvila v Brně. Nezapomenutelná je její Viktorka v Moskalykově filmu Babička.
– 19. 11. 1945 zemřel po útrapách v německých koncentrácích Jan Gajdoš, středoškolský učitel tělocviku a zeměpisu, skvělý sportovec, gymnasta, rodák z Brna. Bylo mu 41 let. Vrcholem jeho kariéry bylo roku 1938 Mistrovství světa v Praze, kde se stal trojnásobným mistrem světa. Tehdy gymnasté závodili ve dvanáctiboji, což byly i lehkoatletické disciplíny.
– 20. 11. 1925 se v Moskvě do židovské rodiny narodila Maja Plisecká, legendární ruská primabalerína, která během své kariéry odtančila většinu klasických baletních rolí; tou nejslavnější se stala Umírající labuť, kterou tančila až do pozdního věku. Navštívila několikrát Prahu, naposledy v únoru 1997 a vystoupila zde se souborem Imperial Russian Ballet v Národním divadle (bylo jí 72 let!). Zemřela 2. 5. 2015 ve věku 89 let.
– 20. 11. 1945 byl v Norimberku zahájen mezinárodní soudní proces s 24 německými válečnými zločinci. Ti hlavní strůjci strašného utrpení a smrti mnoha milionů lidí v letech 1939 až 1945, Hitler, Goebbels a Himmler, ale spáchali sebevraždu dřív, než mohli být souzeni. Norimberk byl místem procesu zvolen hlavně proto, že jeho prostorný justiční palác s velkým vězením byl minimálně poškozený bombardováním a pak také, že toto ideologické centrum nacistů bylo považováno za vhodné místo symbolického konce této zrůdné mašinérie. Mezinárodní vojenský tribunál byl ustanovený na základě dohody USA, SSSR, Velké Británie a nakonec i Francie – z pracovníků jejich vojenské justice. Každý z těchto států poskytl jednoho soudce, dále jednoho zastupujícího soudce a prokurátory. Předsedou tribunálu se stal britský soudce baron Geoffrey Lawrence (1880-1971). Tribunál zahájil svou činnost měsíc před zahájením soudního procesu. Hlavními body obžaloby se staly: 1) účast na spiknutí za účelem zmocnění se vlády nad světem, 2) zločin proti míru, 3) válečné zločiny a 4) zločiny proti lidskosti. Většina obhájců byli němečtí právníci. Soud se sešel 138x. Projednal zhruba 38 tisíc převážně písemných výpovědí od 155 000 osob. Soud nakonec vynesl 12 rozsudků smrti (M. Borman, H. Göering, J. von Ribbentrop, W. Keitel, E. Kaltenbrunner, A. Rosenberg, H. Frank, J. Streicher, F. Sauckel, W. Frick, A. Jodl a Arthur Seyss-Inquart), 3 doživotí (R. Hess, W. Funk, E. Raeder), 4 tresty odnětí svobody v rozmezí 10-20 let (B. von Schirach, A. Speer, K. von Neurath a K. Dönitz ). V 5 případech bylo řízení zastaveno. Současně byly také jako zločinecké organizace odsouzeny SS, Gestapo, SD a vedoucí štáb NSDAP. Proces skončil 1. 10. 1946.
– 20. 11. 1975 zemřel 82letý generál Francisco Franco, nejvyšší představitel Španělska pasovaný roku 1938 na Vůdce Španělska z Boží milosti. Povoláním byl Franco voják, v roce 1926 se stal nejmladším (v 33 letech) generálem španělské armády. Byl zásadně proti republice vzniklé roku 1931, sice se pak aktivně nepodílel na přípravách jejího zničení, využil však příležitosti aby se dostal k moci. V občanské válce, která ve Španělsku vzplanula (1936), po krvavých bojích za nemalé podpory katolické církve nastolil diktaturu. Obnovil (1947) monarchii, sebe jmenoval regentem království a Juana Carlose Bourbonského (*1938) princem Španělska, svým nástupcem. Katolická církev měla v jeho režimu velmi důležité postavení. Po vypuknutí války (1939) Franco sice vyhlásil španělskou neutralitu, ale neměl nic proti divizi Španělů (prý dobrovolníků), která se po boku Němců zapojila do bojů na východní frontě. Před koncem války, kdy bylo jasné, kdo budou vítězové, se Franco snažil dodržovat vyhlášenou neutralitu. Od konce války se jeho režim stal autoritativní diktaturou, zdůrazňující své katolictví a antikomunismus. Od konce 50. let dochází ve Španělsku k nástupu technokratů, kteří nedbali na ideologii a jednali pragmaticky. Díky jejich úsilí se Španělsko proměnilo v moderní zemi. Dva dny po smrti generála Franka – 22. 11. 1975 – byl Juan Carlos prohlášen španělským králem.
– 21. 11. 1975 zemřel 86letý Gunnar Gunnarsson, islandský spisovatel, který psal především dánsky, neboť byl přesvědčen, že se tak jeho tvorba dostane k více lidem, než kdyby psal v rodné islandštině. Roku 1955 byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Nejznámější jeho díla jsou romanticko-exotické romány z islandské historie (např. Rod na Borgu, Sedm dní temnoty, Pokrevní bratři, Bílý Kristus).
– 22. 11. 1915 v Praze zemřel v 77 letech Josef Kalousek, historik, profesor českých dějin na UK v Praze. Rodák z chudé rodiny od Rychnova nad Kněžnou se dostal na studia pouze svou pílí, nadáním a šťastnou shodou okolností. Těžce se protloukal, ale navzdory všemu uspěl a ve svém oboru dosáhl vrcholu vědecké kariéry. Ve své největší práci České státní právo (1871) poukázal na to, že české země byly vždy svébytným, státním, mezinárodně uznávaným útvarem a že nikdy nebyly lénem římskoněmecké říše. Jeho zájem o českou otázku ho přivedl i do politiky, v roce 1880 se stal zemským poslancem. Nikdy se nebál vyjadřovat k aktuálním otázkám, které hýbaly českou společností během druhé poloviny 19. století. Např. po celý život věřil v pravost Rukopisů. Jeho manželka Kateřina (1841-1915) jej přežila pouze o týden. Oba jejich synové se po studiu práv vydali na dráhu státních úředníků.
– 22. 11. 1985 ukončil svůj život předávkováním léky 55letý Dušan Hamšík, novinář, spisovatel, scénárista, rodák z Trenčína. Už v době gymnazijních studií pracoval v brněnské redakci Mladé fronty, roku 1949 přešel do pražské redakce tohoto deníku. Jako novinář pracoval až do roku 1970 a od tehdy byl v tzv. svobodném povolání. Zaměřil se především na problematiku německého fašismu a psal knihy, které se žánrově pohybují na pomezí literatury faktu a historicko-sociologické eseje, např. Bomba pro Heydricha, Druhý muž třetí říše, Génius průměrnosti. Pracoval i jako jazykový redaktor časopisu Vesmír. Po roce 1970 nesměl publikovat, ale psal dál pod cizími jmény. Dělal např. pro Jaroslava Dietla a Karla Kachyňu a uspořádal dílo svého tehdy už nežijícího kamaráda Oty Pavla. Byl též utajeným autorem či spoluautorem televizních a filmových scénářů napsaných podle Pavlových povídek a knih. Svoje opakující se deprese i soukromé trápení skrýval, ale pak, v rozhodující chvíli, si s nimi nedokázal poradit…
– 22. 11. 2005 se 51letá politička Angela Merkelová stala německou kancléřkou a zůstala jí do roku 2021. Byla první ženou ve funkci německého kancléře. Narodila se (1954) v Hamburku v rodině duchovního a když jí bylo 10 let, rodina se přestěhovala do NDR. Vystudovala fyziku a pak pracovala v oboru kvantové chemie. Roku 2013 se stala potřetí kancléřkou a vyrovnala tak rekord Adenauera a Kohla. Je podruhé vdaná, děti nemá. Před rokem 1989 byla Merkelová třikrát v Praze na studijním pobytu v bývalé ČSAV, díky tomu poměrně dobře rozumí česky. Německo jí „vděčí” za nebývalý příliv muslimských migrantů.
– 23. 11. 1925 zemřela 68letá Augusta Rozsypalová, učitelka a politička, prvorepubliková poslankyně NS za Československou stranu lidovou. Redigovala ženský katolický časopis Žena. Od založení ČSL v roce 1919 byla její členkou a funkcionářkou. Roku 1919 byla zvolena do výkonného výboru strany.
– 24. 11. 1995 zemřel 76letý Sergej Machonin, významný literární kritik, dramaturg, scenárista, publicista a překladatel např. z ruštiny, němčiny, francouzštiny aj. V letech 1939-42 byl Němci vězněn v Sachsenhausenu a po propuštění(?) po zbytek 2. světové války pracoval jako úředník. Po 2. světové válce vstoupil do KSČ a dostudoval FF UK. Studia zakončil doktorátem filosofie v roce 1951, zároveň pracoval jako redaktor v MF, později pracoval na Ministerstvu informací a dále také jako dramaturg Čsl. filmu. Od roku 1954 až do roku 1969 byl redaktorem Literárních novin. Pak se z něj stal disident a pracoval jako noční hlídač.
– 24. 11. 2005 zemřel v 78 letech Harry Thürk, rodným jménem Lothar Rudolf Thürk, německý novinář a spisovatel. Pocházel z Horního Slezska, v roce 1944, vstoupil dobrovolně (v 17 letech) do Wehrmachtu, kde byl zařazen k výsadkářům. Krátce bojoval na východní frontě, byl zajat Sověty, ale již po roce propuštěn ze zajetí a odešel do sovětského okupačního pásma, pozdější NDR. Pak působil jako novinář a fotoreportér, pracoval také jako válečný zpravodaj v Číně a ve Vietnamu a postupně se etabloval jako spisovatel. Během svého života napsal celkem šest desítek knih (románů, detektivek, literatury faktu, knížek pro děti a mládež). Některá jeho díla byla i zfilmována, u většiny z nich také spolupracoval na jejich scénáři. Mezi jeho vůbec nejznámější díla patří ostře protiválečný román Hodina mrtvých očí (1957). Román mu přinesl mezinárodní úspěch, byl přeložen do více než 30 jazyků (česky vyšel poprvé 1960). Je částečně autobiografický a zabývá se narůstajícím procesem deziluze, kterým procházela značná část mladých Němců na konci druhé světové války. Thürk dokázal své prožitky proměnit ve strhující příběhy plné zvratů, přičemž prokázal vynikající vypravěčský talent. O jeho postoji k pádu komunistů a dění po roce 1989 zdroje nemluví.
– 24. 11. 1915 orientalista Bedřich Hrozný (1879-1952) oznámil, že rozluštil chetitský jazyk. Na přednášce v Berlíně pro Předoasijskou společnost vysvětlil, že klínopisné tabulky z Boghazköy jsou psány chetitštinou a určil její indoevropský charakter. Roku 1917 předložil chetitskou gramatiku. Do války byl sice odveden (roku 1915 mu bylo 36 let), ale sloužil jako písař štábu ve Vídni protože ovládal řadu cizích jazyků. Tam se jak jen mohl věnoval luštění klínopisných tabulek. Mylně se někdy říká, že Hrozný rozluštil chetitské písmo, ale to bylo psáno klínopisem, celkem dobře známým od poloviny 19. století. Největší jeho přínos je v zásadě ve dvou věcech: podařilo se mu rozluštit neznámý, 2500 let mrtvý chetitský jazyk, psaný v již známém klínopisu, a tento jazyk identifikoval jako jazyk indoevropský, který náleží ke skupině dávných předchůdců slovanských jazyků. Ještě ve druhé polovině 19. století nikdo neměl tušení, že nějaká říše Chetitů vůbec existovala a už vůbec ne, že byla jednou ze tří supervelmocí, které určovaly běh dějin v době, kdy vznikal Starý zákon. Až později, v letech 1905-1906, byly v Turecku identifikovány rozvaliny města Chattušaš (u vesnice Boghazköy), někdejšího hlavního města starověké říše Chetitů (bibličtí Chetejci). Tady německý badatel Hugo Winckler nalezl na 1300 hliněných tabulek. Ty byly napsány v klínovém písmu, které vzniklo v Mezopotámii a používalo se asi od roku 3000 před Kristem až do novobabylonské doby, tedy asi 540 let před naším letopočtem. Právě od obyvatel Mezopotámie převzali klínové písmo Chetité. Bedřich Hrozný tedy luštil texty v neznámém jazyce, který byl zapsán již známým písmem.
– 25. 11. 1915 Albert Einstein předložil konečnou verzi gravitačního zákona, známého jako obecná teorie relativity.
– 26. 11. 1855 zemřel měsíc před svými 57. narozeninami Adam Mickiewicz, polský spisovatel, představitel polského romantismu. Narodil se v rodině zchudlého zemana na území Litvy, která byla tehdy částí Polska. Vystudoval filologii, polskou literaturu a dějiny. Byl členem demokratického spolku studentů a v roce 1824 byl vyhnán do Petrohradu a pak do Oděsy, kde se seznámil s Puškinem a děkabristy. Po pár letech v Rusku odcestoval do západní Evropy, pro svůj další pobyt si vybral Paříž, kde přednášel o slovanských kulturách. Roku 1855 odjel do Cařihradu k polské legii bojující proti ruskému vojsku v krymské válce. Tam onemocněl cholerou, na kterou zemřel.
– 27. 11. 1895 – toto datum má závěť Alfréda Nobela (1833-1896). Jde o 4 zažloutlé stránky psané černým inkoustem, staromódním rukopisem. Švédský chemik, vynálezce dynamitu, vlastnoručně napsal, co by po jeho smrti mělo být s jeho bohatstvím, které získal většinou právě díky svému smrtícímu vynálezu. Závětí, sepsanou v Paříži, odkázal 31 miliónů tehdejších švédských korun na fond každoročního oceňování různých vědeckých a jiných zásluh, z čehož vznikla Nobelova cena. Ceny jsou udělovány v oblasti medicíny, fyziky, chemie, literatury a zásluh o mír. Ocenění znamená i značnou finanční odměnu. Nobel vydechl naposledy v Itálii 10. 12. 1896. Jeho vůle byla otevřena začátkem roku 1897. Neměl žádné přímé dědice, ale ostatní své příbuzné docela slušně zabezpečil. Většina peněz jim však nepřipadla, proto se někteří snažili závěť u soudu napadnout; i proto se vyřízení pozůstalosti protáhlo. Komplikace vznikaly také kvůli Nobelovu bydlišti (z tohoto hlediska totiž uplatňovala nároky na dědictví řada zemí) a velkému rozptýlení majetku (více než 33 milionů švédských korun) po osmi evropských zemích. Nečekané obtíže působil rovněž váhavý postoj institucí, které měly podle závěti převzít odpovědnost při udílení peněžitých odměn a skepse švédského a norského krále Oskara II., pochybujícího o realizovatelnosti některých částí závěti. Švédské postoje byly poznamenány i napjatými vztahy vůči Norsku (to bylo v unii se Švédskem), které mělo odpovídat za volbu laureátů Ceny za mír. První Nobelovy ceny byly uděleny v roce 1901.
– 27. 11. 1895 zemřel 71letý Alexandre Dumas mladší, francouzský spisovatel, prozaik a dramatik. Byl nemanželským synem spisovatele Alexandra Dumase staršího (1802-1870) a jeho dětství tím bylo určeno, neboť byl vychováván v penzionátech. V mládí žil bohémským životem a přivydělával si literární tvorbou, ale bez velkého úspěchu. Až román Dáma s kaméliemi (1848) ho proslavil. K jejímu napsání ho inspiroval život kurtizány Marie du Plessis, se kterou se seznámil v Saint-Germain-en-Laye, kde od roku 1844 žil po určitou dobu společně se svým otcem.
– 28. 11. 1695 byl v Plzni popraven 43letý Jan Sladký Kozina, jeden z vůdců Chodského povstání proti vrchnosti, která Chodům brala stará privilegia. Ochrana hranic království byla důležitá, proto chodské vsi dostávaly řadu výsad a privilegií. Postupně však význam Chodů pro obranu hranic klesal, panovník již jejich služby nepotřeboval. Nová vrchnost pak dávná privilegia neuznávala a nutila chodské poddané robotovat. Na konci 17. století se pánovi Chodska Wolfu Maxmiliánovi z Lamingenu, zvanému „Lomikar“, Chodové postavili a u zemského soudu byl jejich mluvčím Jan Sladký, zvaný Kozina. Ten byl nakonec zajat a vězněn jako buřič. Před popravou Kozina vyzval Lomikara na Boží soud „Do roka a do dne …“. Jak praví pověst, Lomikar po Kozinově popravě do roka opravdu náhle skonal. Ve vzpomínkách chodského lidu Kozina zůstal jako mučedník a dodnes je považován za symbol nezdolnosti Chodů.
– 29. 11. 1605 v Praze byl popraven 40letý Heřman Kryštof Russworm, generál císařských vojsk Rudolfa II. – zabil v šarvátce jednoho vysokého císařského důstojníka. Russworm byl vznětlivý člověk s násilnickou povahou a smrt za jeho činy mu hrozila v životě už několikrát. Tentokrát jí neunikl. Ve filmu Císařův pekař a pekařův císař Russworma výborně ztvárnil Zdeněk Štěpánek.
– 29. 11. 2005 po krátké těžké nemoci zemřel v 65 letech Petr Jakeš, geolog, geochemik, první Čech, který zkoumal v Hustonu vzorky hornin z Měsíce získané z expedic Apollo 14 a 15. V té době (1970-1972) Petr pracoval jako vědecký pracovník v Hustonu v Lunar Science Institute. Hodně času Petr věnoval popularizaci vědy, vystupoval v rozhlase, v televizi, psal do novin a časopisů a také knihy (Za sopkami Pacifiku, Létavice a lunatici, Planeta Země, Vlny hrůzy). Své články někdy podepisoval přídomkem „nepříbuzný“, aby nebyl spojován s neblaze proslaveným Miloušem Jakešem. Od roku 1967 pracoval v Australské národní univerzitě v Canbeře a později též v Japonsku, kde byl oceněn za práci o vulkanické činnosti v jihozápadním Pacifiku. Po Petrovi byla pojmenována planetka – asteroid č. 10170 (Petrjakes), obíhající v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem.
– 30. 11. 1925 na Vsetínsku, do rodiny ředitele základní školy, se narodil Vojtěch Jasný, později jedna z významných postav české kinematografie 60. let 20. století řazená k představitelům tzv. nové vlny našeho filmu. Svou celoživotní tvorbou si získal mezinárodní věhlas. Roku 1951 absolvoval pražskou FAMU, kde studoval obor filmová fotografie a technika. V 50. letech působil v Čsl. armádním filmu; tehdy byl rovněž přidělen k Vojenské kontrarozvědce. Se svým spolužákem Karlem Kachyňou (1924-2004) na počátku 50. let 20. století natočil několik zajímavých dokumentárních filmů a také celovečerní film Dnes večer všechno skončí (1954). Prvním jeho samostatným celovečerním filmem se stala Touha (1958). Velký úspěch měl s filmem Až přijde kocour (1963). Jeho posledním filmem z 60. let byl film Všichni dobří rodáci (1968). Po srpnu 1968 emigroval a točil filmy v Rakousku, Západním Německu, Jugoslávii, Finsku, Francii, Kanadě a USA. V zahraničí natočil celkem 29 filmů. Od roku 1984 trvale žil v USA. Jako vysokoškolský pedagog působil ve Vídni, Salcburku, Mnichově a New Yorku. Po listopadu 1989 se vrátil do vlasti a roku 1999 natočil svůj poslední film Návrat ztraceného ráje. Po smrti manželky (2012) se stáhnul do soukromí. Poté pobýval v Přerově v péči výtvarnice Evy Suchánkové (*1935), se kterou se nedlouho před svým skonem oženil. Zemřel 15. listopadu 2019 ve věku 93 let.
– 30. 11. 1935 zemřel 70letý Karel Želenský (vlastním jménem Karel Drápal), původně typograf, divadelní herec a režisér, dramatik, divadelní pedagog, překladatel a autor memoárové literatury. Od května 1896 do konce roku 1927 byl členem Národního divadla v Praze. Za tu dobu režíroval v Národním divadle čtyři desítky her českých i světových autorů a nastudoval přes čtyři stovky rolí. Po odchodu z Národního divadla dal dohromady a vedl vlastní kočovné divadlo a v roce 1931 založil v Praze ve Vršovicích divadelní scénu – Jiráskovo divadlo. Vedl také soukromou divadelní školu, kam docházeli někteří herci, jako např. František Smolík a jiní.
(Informace k jednotlivým heslům jsou vybírány převážně z Wikipedie, porovnávány s údaji v řadě dalších pramenů a případně upraveny.) -MK-
