Lekce z logického myšlení o čínském císaři
Čínsko-americké vztahy jsou zase na bodu mrazu. Po nějakém váhání přijal čínský císař Si Ťin-pching amerického ministra zahraničí, vypadalo to aspoň na výměnu základních zdvořilostí, ale pak americký prezident veřejně označil čínského císaře za diktátora a vztahy jsou zase na nule. Telefonický rozhovor, o který americký prezident žádá císaře už několik měsíců, se neuskuteční.
Ten výraz je nepřijatelný proto, že v sobě obsahuje přesvědčení, že čínský císař není legitimní vládce a že kdokoliv, kdo je toho schopen, má morální právo jej svrhnut a nahradit svým oblíbencem.
Snad tedy můžeme mít pro postoj Si Ťin-pchinga pochopení. My ale navážeme na minulá cvičení z logického myšlení a položíme otázku, zda je čínský císař opravdu diktátorem.
Když s někým máme celkem přátelské vztahy a počítáme s ním, pak ho za diktátora neoznačujeme. Když nás štve, tak je pro nás diktátor.
V běžné mluvě tím slovem vyjadřujeme vztah a emoce. Když s někým máme celkem přátelské vztahy a počítáme s ním, pak ho za diktátora neoznačujeme. Když nás štve, tak je pro nás diktátor.
Nicméně požadavky racionálního logického myšlení požadují něco přesnějšího a jistějšího. Fakticky se jedná o úlohu z oblasti množin. Patří prvek Si Ťin-pching do množiny diktátoři?
K odpovědi potřebujeme kritérium. Jaké znaky musí splňovat nějaký prvek splňovat, aby mohl být zařazen do množiny „diktátoři“?
Když nahlédneme do slovníků, najdeme různé definice. Diktátorem je například vládce, který je jmenován na velmi omezenou dobu (např. na šest měsíců) a je po tu dobu vybaven mimořádnými pravomocemi, aby vyřešil nějaký problém. To se čínského císaře zjevně netýká.
Jiná definice říká, že diktátorem je vládce, který není omezen ústavou. Jenže ústavou není omezen nikdo, kdo má pravomoc jmenovat ústavní soudce. Jakmile někdo získává pravomoc jmenování ústavních soudců, může si snadno dosadit soudce, kteří ústavu vyloží podle jeho požadavků. Stává s tedy pánem nad ústavou. V tom smyslu jsou diktátory všichni prezidenti či premiéři světa.
Jakmile někdo získává pravomoc jmenování ústavních soudců, může si snadno dosadit soudce, kteří ústavu vyloží podle jeho požadavků. Stává s tedy pánem nad ústavou.
Pak je tu možnost, kterou kdysi přesně definoval jeden můj čtenář: Diktátor se pozná podle toho, že o něm v amerických novinách momentálně píšou, že je diktátor. Ale tuhle definici nechceme brát vážně.
Jestliže tedy nejsou jasně definované znaky, zbývá ještě poslední možnost. Můžeme se podívat na ukázkové příklady množiny diktátorů, na ukázkové příklady množiny ne-diktátorů a najít mezi nimi rozdíly. Na základě těch rozdílů pak zařadíme čínského císaře mezi diktátory nebo ne-diktátory.
Vezměme tedy hlavy států, kteří jsou za diktátory nejčastěji označováni. Vladimír Putin, Bašár-al Asád a Viktor Orbán.
A proti nim tři typické ne-diktátory: Joe Biden, Justin Trudeau a Volodymyr Zelenský.
Jak se ti první tři odlišují od těch druhých tří?
SVOBODNÉ VOLBY. Na Ukrajině byly trvale zrušeny, v USA probíhají velmi problematickým způsobem, v Sýrii je to se svobodou voleb rovněž nejasné, ani o Rusku si nemůžeme dělat iluze. Zbývá Kanada a Maďarsko. Svobodné volby tedy nejsou znakem, který by odlišoval diktátory od legitimních politiků.
SVOBODA PROJEVU. Na Ukrajině žádná, v Kanadě velmi omezená, v Rusku rovněž velmi omezená, v Sýrii taktéž, v USA pouze na místní úrovni (když má člověk štěstí). Jedinou hlavou státu, v jehož zemi je plná svoboda projevu, ze Viktor Orbán.
REPRESE. Jde o to, jestli může být občan potrestán za takovou aktivitu, která by nebyla trestná, pokud by neobsahovala nesouhlas s vládnoucím režimem. Pokud je někdo například trestán za to, že vytluče okna neoblíbené neziskovce, nemůžeme jej pokládat za politického vězně, protože ničení cizího majetku by bylo trestné i bez politických souvislostí. Je-li ale někdo uvězněn na to, že natočí video o „špinavých Ukrajincích“, je politickým vězněm, protože natočení takového videa je protizákonné jen díky tomu, že míří proti stanovisku vlády.
…k politickému pronásledování dochází v každém ze zmíněných režimů, vyjma Maďarska.
Je obtížné posuzovat faktické nastavení justice v každém ze zmíněných států, nicméně můžeme se podívat, jestli k represím dochází. Je zřejmé, že k politickému pronásledování dochází v každém ze zmíněných režimů, vyjma Maďarska. Represe vůči politické opozici tedy nemůže být rozlišovacím kritériem.
Pak ještě zbývá zkoumat, jak často se to děje. Jestli je tomu například tak, v že USA, Kanadě a na Ukrajině se politické represe týkají jen několika jednotlivců, zatímco v Maďarsku a Rusku milionů lidí. Tak tomu zjevně není.
Možná mi čtenáři poradí něco jiného, nicméně v tuto chvíli se zdá, že neexistuje žádné objektivní kritérium, které by dokázalo rozdělit USA, Kanadu a Ukrajinu (tzv. ne-diktatury) od Ruska, Sýrie a Maďarska (tzv. diktatury).
Nicméně jeden významný rozdíl se přece jen rýsuje. A sice ten, jestli nadnárodní korporace mohou v tom kterém režimu realizovat jakékoliv kroky, neomezeně zvyšovat zisky na úkor místních lidí, rozhodovat o pravidlech a poroučet vládě. A tady je rýsuje jasná čára mezi „diktaturami“ a „ne-diktaturami.“ Si Ťin-pching by podle tohoto měřítka patřil mezi diktátory.
Můžeme tedy konstatovat, že čínský císař je opravdu diktátorem. Ovšem pouze v případě, že tento výraz obnáší:
- ochotu hájit zájmy obyvatel vlastní země proti nadnárodním korporacím,
- odmítá masovou migraci do vlastní země
- odmítá pokusy Georga Sorose o převzetí moci.
V celé kauze nejde nezmínit že tam určiré podivnosti byly – je tak jé možné definovat hypotezu že sice náraz letadel a teroristický čin byl ale jisté služby se o tom dozvěděli a ledasčemus pomohly – lze toto vyvrátit?
Záleží, jak definujete podivnost. Že se nepotvrdí hypotéza?
Ano, hypotéza, že útočníkům pomohly některé tajné služby – to je naprosto legitimní hypotéze k diskuzi, že ověřování. Konec konců, dva z útočníků byli placenými agenty FBI.
Tak se shodneme že toto neni konspirační teorie, doplnil bych to ještě o další – že ony služby vědouc o tom dopředu to využily k vlastním cílům.
Tolik slov o logice už zde bylo navršeno, až se mi v nich někdy logika ztrácí.
Lekci z logického myšlení dal PH i 12. 7. 23 ve vedlejší rubrice – „o pádu Dvojčat”. Zapomněl(?) se tam ale mj. zmínit, že nepadly jen ty dvě věže, do kterých narazila letadla, ale „padl” ještě třetí objekt, do kterého nic nenarazilo.
Mohu se zeptat, v čem je přesně je rozdíl? Podle teoretických výpočtů nemohlo zahřátí třetí věže způsobit její zhroucení. Jenže ta věž se po zahřátí zhroutila, což viděly na vlastní oči tisíce lidí. Logický závěr je, že teoretické výpočty byly chybné.
Zásadní rozdíl je v tom, že výpočty stavařů a fyziků jsou založené na přísné praxi, zatímco úvahy sociologů jsou založené jen na dojmech z toho co vidí a čemu uvěří.
„Zahřívání” – tavení a vůbec destrukce různých materiálů jsou dobře prozkoumané a spočítané, při stavbách s nimi musí stavaři počítat a mít ještě rezervy.
A proč se věže v NY tak rychle zhroutily? Krátce (a logicky): bylo jim v pravou chvíli „pomoženo”.
Jinými slovy, tvrdíte, že tato teorie je tak solidní, že se nemůže mýlit. A to přesto, že ta teorie nebyla nikdy (!) vyzkoušena reálným experimentem.
O.K. Mohu to akceptovat jako váš osobní názor, ale racionální (vědecký) přístup je opačný.
To není teorie, to je závěr z výsledků zkoušek destrukcí stavebních materiálů. Ty zkoušky se dělají velmi pečlivě a stavař se jimi musí řídit.
Dobře, beru, že vědecké (racionální) uvažování v sociologii je jiné než v oborech praktických.
Tak to je něco jiného. Nevěděl jsem, že už dříve proběhlo testování tohoto typu mrakodrapů na následky nárazu velkého dopravního letadla s plnými nádržemi.
Námitku, že se jedná o tak speciální případ, že pro něj neplatí běžné zásady racionálního myšlení, tu ale neberu.