Marie Kovalová: Únorová výročí

Výročí k únoru 2024

 

1324 – v únoru byla v Českých zemích proměnlivá zima, celkově spíš mírná.

1424 – od ledna i v únoru pokračovala tuhá zima. Tak je psáno v českých kronikách, ale kolik bylo stupňů nelze říct. Asi bylo dost pod nulou. Připomeňme si, že měřit teplotu měl snahu prokazatelně už Galileo Galilei, ale první teploměry se objevily až ve druhé polovině 17. století a rozšířily se až koncem století následujícího.

1524 – o počasí konkrétně v únoru nejsou zmínky.

1624 – v únoru byla zima mírná.

1724 – v únoru byla zima mírná a vlhká.

Od roku 1770 byla soustavně měřena teplota vzduchu v Praze v Klementinu:

1774 – v únoru byla průměrná teplota 2,2 °C.

1824 – únor měl průměrnou teplotu 2,1 °C.

1874 – únor byl o trochu studenější než leden, měl průměrně 0,2 °C.

1924 – únor byl chladný, měl průměrně -2,4 °C.

1974 – únor byl neobvykle teplý, měl průměrnou teplotu 4,6 °C.

(Údaje o počasí jsou čerpány z knihy Jiřího Svobody, Zdeňka Vašků a Václava Cílka „Velká kniha o klimatu zemí Koruny české“ vydané v nakladatelství Regia v roce 2003.)

Dne 1. února – kolem tohoto data měli naši předkové v předkřesťanských dobách jeden ze 4 hlavních svátků roku. Keltové mu říkali Imbolc a byl takovou předzvěstí jara. Oficiální křesťanství tento pohanský svátek „překrylo” svátkem „uvedení Páně do chrámu”, stanoveným na 2. února. Lidové křesťanství ale, dalo by se říci, zůstalo blíž k „pohanům”, nazývá tento svátek Hromnice a spojuje jej s ochranou před ohněm, bouří a bleskem.

Dne 1. 2. 1814 na největším filipínském ostrově Luzon vybuchla sopka Mayon, zničila město Cagsava a zabila více než tisíc lidí. Mayon je jednou z aktivních filipínských sopek (2462 m n. m.), za poslední 4 století bylo u ní zaznamenáno přes 50 silných erupcí. Svým téměř dokonalým kuželovým tvarem je příkladem stratovulkánu, podobně jako sopka Fudži v Japonsku. První záznamy o jejích erupcích jsou z roku 1616. Erupce se zpočátku projevují vyvrhováním pyroklastik (směs sopečných balvanů s popelem a s menšími úlomky hornin), později je doprovází láva. Např. při její erupci v roce 2006 zahynulo přes 1000 lidí.

Dne 1. 2. 2004 byla založena sociální síť Facebook.

Dne 2. 2. 1124 údajně zemřel jeden z přemyslovských knížat, asi 60letý Bořivoj II., syn Vratislava II. (1031-1092), bratr Vladislava I. a Soběslava I. Panoval v Čechách nejprve v letech 1101-1107 a pak ještě 1117-1120. Byla to doba plná nepokojů, kdy se zde panovníci rychle střídali.

Dne 3. 2. 1814 zemřel Jan Antonín Koželuh, hudební skladatel a varhaník od sv. Víta v Praze. Bylo mu 75 let. Jeho rozsáhlé dílo zahrnuje jak duchovní, tak i světskou hudbu, složil i několik oper.

Dne 3. 2. 1924 zemřel 77letý Thomas Woodrow Wilson, právník, 28. prezident Spojených států amerických v letech 1913-1921, vysokoškolský pedagog, nositel Nobelovy ceny za mír v roce 1919. Zasadil se o vstup USA do první světové války a vypracoval ve 14 bodech program uspořádání světa po ní (všechny ale nebyly naplněny). Byl také hlavním iniciátorem vzniku (1920) Společnosti národů a paradoxní je, že USA se jejich členem nestaly. Wilson, jak je psáno, měl „odmítavý až negativní” vztah k černochům.

Dne 4. 2. 1894 zemřel v 79 letech Adolphe Sax, belgický hudebník a vynálezce saxofonu.

Dne 4. 2. 1954  zemřel 73letý Václav Vačkář, hudebník, skladatel, kapelník, klasik české populární a taneční hudby. Čtyři roky před první světovou válkou působil na Moravě. Do tohoto jeho šťastného období spadá vznik jeho nejúspěšnějších skladeb, které se hrají dodnes. Od roku 1913 žil trvale v Praze. Jako houslista a později sólista na trubku působil i v České filharmonii. V roce 1919 na výzvu Otakara Ostrčila přešel do Vinohradského divadla, později přijal místo kapelníka v pražských biografech Alma a Minuta. Dokázal vytvořit vynikající hudební těleso, které zvládalo i nejnáročnější repertoár, proto mnozí Pražané chodili do kina hlavně na jeho hudbu. Roku 1930 s nástupem zvukového filmu skončil s působením v kinech a od té doby se věnoval jen skládání. Z jeho díla si připomeňme třeba Vzpomínku na Zbiroh.

Dne 4. 2. 1974 zemřel v 55 letech (nikde není proč) Felix le Breux, herec s francouzskými předky. Měl kultivovaný hlas a skvělou artikulaci, proto spolupracoval i s Československým rozhlasem. Od mládí prý rád hrával staříky.

Dne 4. 2. 1994 začala vysílat televize NOVA, první česká komerční televizní stanice.

Dne 5. 2. 1374 měla Vltava v Praze tolik vody, že se přelila do ulic Starého města a dosahovala až ke dveřím kostela sv. Jiljí.

Dne 6. 2. 2014 zemřel v Bratislavě 96letý Vasil Biľak, rodák od Svidníka, krejčí, vyučený v Hradci Králové (nikde není jak se tam dostal). Roku 1936 se vrátil na Slovensko do Bratislavy. Do KSČ vstoupil roku 1945 a roku 1950 zvládl vysokou školu politickou. Do roku 1989 byl stálým vrcholným představitelem Československa.

Dne 6. 2. 2004 sebevražedný útočník zabil 41 cestujících a 250 zranil v moskevském metru. Útok byl připisován čečenským separatistům.

Dne 7. 2. 1974 získala Grenada nezávislost na Velké Británii. Je to maličký (112 000 obyvatel) ostrovní stát – konstituční monarchie – v Malých Antilách v Karibiku.

Dne 7. 2. 1994 zemřel 70letý Bohumil Balajka, publicista, spisovatel, historik a pedagog. Jeho životním dílem jsou učebnice české a slovenské literatury pro gymnázia a střední školy, dále pak komentáře k řadě svazků edice mimočítankové četby pro studenty a pro knižnici všeobecného vzdělávání.

Dne 8. 2. v noci na 9. 2. 1904 zaútočily japonské torpédové čluny na ruskou eskadru v přístavu Port Arthur a až potom Japonsko vyhlásilo Rusku válku. Ruská flotila měla Port Arthur jako svůj opěrný bod, který jí Čína pronajala za ruskou pomoc po první čínsko-japonské válce v letech 1894-1895. Port Arthur kapituloval po 11 měsících obléhání, kapitulace byla podepsána 2. 1. 1905. Japonci v bojích oficiálně ztratili 57 780 vojáků a proto se objevily i názory, že Rusko kapitulovat nemělo. Ruská armáda byla v této válce definitivně poražena Japonci (pozemní) bitvou u Mukdenu v březnu 1905.

Dne 8. 2. 1924 se v chudé početné rodině u Prachatic narodil Josef Hasil, pozdější „Král Šumavy“. Měl 3 bratry a 4 sestry. Za druhé světové války byl totálně nasazený v Německu. V březnu 1945 utekl do Čech, do konce války se úspěšně skrýval a dělal spojku u partyzánů, konkrétně v partyzánské skupině Šumava II. Po válce nastoupil k policii – SNB a v lednu 1948 k pohraničnímu útvaru Zvonková, kde sloužil na hranicích. Po únoru 1948 začal převádět uprchlíky do západní Evropy. Koncem roku 1948 byl zatčen a uvězněn nejprve na Borech a později v Českém Jiřetíně, odkud byl s ostatními vězni převážen na práci do uhelných dolů u Mostu. Po půl roce věznění se mu 9. května 1949 s jedním ze spoluvězňů podařilo utéci a dostat se do Západního Německa. V Bavorsku začal pracovat pro americkou zpravodajskou službu jako agent chodec, pokračoval v převádění přes hranice a v letech 1949-1952 vybudoval především v jižních Čechách rozsáhlou síť stovek spolupracovníků a informátorů. Když byla v roce 1953 postavena „železná opona”, svou činnost ukončil a pro americkou rozvědku pracoval již jen v Bavorsku. V roce 1954 odjel do Spojených států amerických, usadil se v Chicagu, kde žil až do své smrti 15. 11. 2019.

Dne 8. 2. 1944 zemřel Bernard Sachs, americký neurolog, jeden z předních klinických neurologů světového věhlasu. Bylo mu 86 let a během svého plodného života vydal řadu knih pro odborníky i populární knihu o rodičovství pro širokou veřejnost.

Dne 9. 2. 1994 v New Yorku zemřela 86letá Jarmila Novotná, operní pěvkyně, sopranistka světového jména a také herečka. V 18 letech excelovala v roli Mařenky ve Smetanově Prodané nevěstě, stala se členkou opery Národního divadla a začaly jí přicházet nabídky i ze zahraničí. Pro kariéru pěvkyně ji předurčoval nádherný soprán, hezký zjev a výborné herecké schopnosti. Účinkovala nejen po Evropě, ale i v Americe. Vdala se za Jiřího Daubka (1890-1981), velkostatkáře a podnikatele, s kterým měli dceru a syna. Do USA emigrovali v roce 1939. Svůj pestrý život popsala v knize „Byla jsem šťastná“ (1991).

Dne 10. 2. 1834 zemřel na tuberkulózu Josef Linda, spisovatel, publicista, vystudovaný právník a filozof. Bylo mu jen necelých 41 let. V roce 1818 začal spolupracovat s Schönfeldovými c. k. pražskými novinami  a od roku 1820 redigoval Vlastenecký zvěstovatel. Josef Linda bývá považován spolu s Václavem Hankou (1791-1861) za autora Rukopisu královédvorského i Rukopisu zelenohorského. Přímé důkazy o jeho autorství sice nejsou, ale i z jeho děl (prý nejvíce ze Záře nad pohanstvem) o tom lze uvažovat.

Dne 11. 2. 1814 vyhlásilo Norsko samostatnost. Do té doby bylo členem Kalmarské unie s Dánskem a Švédskem. Okolní země ale jeho krok neuznaly a tak Norsko (raději?) vstoupilo do personální unie se Švédskem. Na samostatnost si Norové museli počkat do roku 1905.

Dne 11. 2. 1994 ve Švýcarsku zemřel 70letý Paul Karl Feyerabend, rakouský filosof, známý hlavně svým pohledem na vědu. Od prosince 1943 sloužil v německém Wehrmachtu na severu Východní fronty v Rusku, kde získal Železný kříž. Později, při ústupu, byl zraněn i do páteře, proto musel až do smrti chodit o holi. Po válce pobýval dva roky v Německu, pak se vrátil do Vídně, studoval krátce i v Brně. Déle pobýval v Anglii. Roku  1958 začal přednášet na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Kritizoval (prý) arogantní postoj některých vědců k alternativním tradicím. Např. tvrdil, že astrologie nebyla nikdy ověřena vědeckým výzkumem. Podle jeho názoru se věda stala represivní ideologií a údajně tvrdil, že univerzální vědecká metoda neexistuje a že si věda nezaslouží své výsadní postavení ve společnosti.

Dne 12. 2. 1784 vzniklo Královské hlavní město Praha spojením čtyř samostatných královských měst (Starého Města, Nového Města, Malé Strany a Hradčan). Bylo to za panování císaře Josefa II. (1741-1790). Město mělo pak rozlohu 143 ha a 76 000 obyvatel. Po Vídni to bylo druhé největší město habsburské monarchie. Zanedlouho byl k Praze připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice.

Dne 12. 2. 1804 zemřel 79letý Immanuel Kant, pruský filozof. Jeho spisem Kritika čistého rozumu (1781) začalo nové pojetí filosofie, zejména v teorii poznání a v etice. Kant ovlivnil i pozdější idealistické filosofy 19. století a celou novější filosofii. Narodil se jako čtvrté dítě v rodině drobného řemeslníka a celý život prožil ve východním Prusku, v Královci a okolí (dnes ruský Kaliningrad). Měl drobnou až neduživou postavu, ale byl společenský. Od roku 1740 studoval na tamní univerzitě filosofii, přírodní vědy a matematiku. Roku 1746 mu univerzita odmítla jeho disertační práci, tak se živil jako vychovatel. Právo přednášet na univerzitě získal roku 1755, habilitoval se spisem O prvních zásadách metafyzického poznání. Přednášel fyziku, geografii, antropologii, logiku, filosofii a metafyziku. V dalších letech odmítl několik pozvání na různé univerzity. V roce 1770 byl jmenován profesorem na univerzitě v Královci, kde byl pak dvakrát rektorem. Studenti rádi vzpomínali na jeho přednášky, Kant byl totiž vtipný a hlavně vedl své posluchače k samostatnému myšlení. Jeho filosofii někteří charakterizují jako kompromis mezi materialismem a idealismem. Ve společnosti byl oblíbený zejména jako skvělý vypravěč, také velmi dobře hrál karty i kulečník. Nikdy se neoženil, měl prý odpor k ženám, ale nikde není zmínka, že by měl homosexuální sklony.

Dne 12. 2. 1844 zemřel Jan Nepomuk Štěpánek, významný český divadelník, herec, režisér, dramaturg, překladatel, publicista a divadelní ředitel, jedna z vůdčích osobností českého divadla. Bylo mu 60 let. Chtěl být ale původně knězem, pobyt v semináři přerušil v roce 1800, kdy se dobrovolně přidal k vojsku proti Napoleonovi. K teologii se chtěl ještě vrátit, ale před vysvěcením jej tehdejší vlastenecká společnost přivedla k divadlu. Od roku 1812 byl dramaturgem a režisérem českých představení ve Stavovském divadle, nějakou dobu byl jeho ředitelem. Napsal pro divadlo, přeložil či upravil asi 130 různých děl. Psal také básně a povídky a vedl časopis Česká včela. Jeho vnukem byl herec Zdeněk Štěpánek (1896-1968).

Dne 14. 2. 1924 přejmenováním (z CTR) vznikla společnost IBM – International Business Machines, přezdívaná Big Blue, přední světová společnost v oboru informačních technologií. Předtím, od roku 1888, se společnost jmenovala Computing–Tabulating–Recording a výráběla různé předměty denní potřeby. Společnost dnes operuje ve více než 170 zemích světa. V České republice sídlí IBM v Praze Chodově.

Dne 15. 2. 1924 v Zálesní Lhotě u podkrkonošské Jilemnice se v učitelské rodině narodil Jiří Šlitr, hudební skladatel, virtuózní klavírista, zpěvák, herec a výtvarník. Obě své hlavní profese měl po rodičích – od maminky se naučil hrát na klavír, od tatínka, profesora kreslení, malovat. Studoval na gymnáziu v Jilemnici a později v Rychnově nad Kněžnou, kde maturoval roku 1943. Po maturitě dělal v továrně strýce, aby unikl totálnímu nasazení v Říši. Na přání otce vystudoval v Praze práva (JUDr., 1949), právnickému povolání se však nikdy nevěnoval. S Jiřím Suchým a Ferdinandem Havlíkem založil roku 1959 divadlo Semafor. Zhudebnil přes 300 různých písní. V roce 1966 uvedl svoje vlastní dílo Ďábel z Vinohrad. Dále napsal hudbu k 10 celovečerním filmům, v některých i hrál. Také byl členem Laterny Magiky, se kterou jezdil často i do zahraničí. Zůstal svobodným mládencem, ale měl nemanželskou dceru, což nikomu neprozradil (nevěděl to ani Jiří Suchý). Šlitr byl velmi pracovitý a talentovaný, prakticky vše, do čeho se pustil, mu šlo. Uměl hrát snad na všechny nástroje, které se mu dostaly do rukou. Jeho smrt (26. 12. 1969, otrava svítiplynem s 18letou milenkou) je dodnes záhadou, ale převažuje názor, že to byla velmi nešťastná náhoda.

Dne 16. 2. 2004 zemřel na leukémii v 63 letech Miloslav Šimek, vystudovaný učitel, herec, spisovatel, satirik, komik. Proslavil se nejprve jako partner Jiřího Grossmanna (1941-1971). Do širšího povědomí veřejnosti vstoupil teprve poté, co byly vydávány jejich gramofonové desky a když Čsl. televize pod režií Jána Roháče začala vysílat jejich semaforské pořady. Po Grossmannově smrti Šimek spolupracoval s Petrem Nárožným a Luďkem Sobotou a také s Jiřím Krampolem. Později založil Divadlo Jiřího Grossmanna, kde působil se Zuzanou Bubílkovou až do své smrti. S manželkou Marií měl tři dcery.

Dne 18. 2 1294 zemřel v 78 letech Kublajchán, od roku 1260 mongolský Velký chán, vojevůdce, který v letech 1277 až 1289 dobyl Koreu, Vietnam a Barmu a pokoušel se také o dobytí Japonska, což se mu nepovedlo. V některých pramenech je Kublaj uváděn jako vnuk Čingischána (asi kolem 1160-1227), v jiných jako jeho čtvrtý syn. Obojí by bylo možné. Kublajchán je mezi mongolskými vládci výjimkou – zatímco o jeho předchůdcích se tvrdí, že uměli dobývat, ale nikoli už vládnout, Kublajchán byl jak dobyvatelem, tak i výborným vládcem. Za své vlády se obklopoval konfuciánskými rádci a přebíral tradiční čínské instituce, které podřizoval zájmům Mongolů. Jeho vláda byla nábožensky tolerantní, ustanovil sice buddhismus státním náboženstvím, ale čínští taoisté i Tibeťané (lamaisté) měli zajištěny rozsáhlé náboženské svobody, podporoval i křesťanství. Na jeho dvoře byli soustředěni významní umělci a vědci, žili zde i vyslanci mnoha evropských zemí. V roce 1264 přestěhoval hlavní město říše z Karakorumu do okrajové části dnešního Pekingu a roku 1271 se prohlásil císařem – Synem Nebes. Státním jazykem pro všechny podřízené národy zvolil čínštinu. V Evropě byl Kublajchán brzo znám i díky vyprávění benátského kupce Marca Pola (1254-1324), který údajně žil nějaký čas na jeho dvoře.

Dne 18. 2. 1564 v Římě zemřel 88letý Michelangelo Buonarroti, významný italský sochař, malíř a architekt. Ač byl velmi bohatý, žil jako chuďas. Jídlo a pití mu prý nic neříkalo, často spal oblečen (jak píše jeho učedník Ascanio Condivi, 1525-1574). Jeho nejznámější díla jsou: Pieta, David, Mojžíš a fresky v Sixtinské kapli. Zajímavé je, že celý život psal verše na okraje svých kreseb, nákresů i jiných popsaných papírů. Spousta se jich ztratila, mnoho jich sám spálil, uchováno jich zůstalo jen málo. On sám se ale za básníka nepovažoval. Nikdy se neoženil, nejsou známi žádní jeho potomci.

Dne 19. 2. 1924 v Českém Těšíně, v rodině důstojníka čsl. armády a bývalého legionáře, se narodil František Vláčil, malíř, grafik, filmový scenárista a režisér. Dětství prožil ve Frýdku-Místku a pak v Brně. Do Prahy šel studovat UMPRUM, ale po semestru se vrátil do Brna na filozofickou fakultu. Tehdy se v Brně oženil a vstoupil do KSČ. Pak šel na vojnu, kde strávil sedm let. U Armádního filmu se učil filmařskému řemeslu, postupem času z něj byl major a režisér osvětových snímků poplatných době. Na konci 50. let si ho všimli na Barrandově. První jeho barrandovský film byl pro děti – Holubice. Uspěl, stejně jako další jeho film, Ďáblova past. Největší úspěch mu ale přinesl dlouho natáčený film Marketa Lazarová (1967). Byl to do té doby náš nejdražší film, stál 12 mil. Kčs (běžně filmy stály pětinu). Kritiky byl tento film velmi chválen. Když se Vláčil pustil do práce, zapomněl, že má rodinu a děti, proto ho všechny tři manželky brzo opustily. Navíc – aby mohl pracovat, musel pít. O své závislosti dobře věděl, léčit se ale nechtěl… Zemřel 28. 1. 1999.

Dne 20. 2. 1904 se v Jamném nad Orlicí narodil František Filip. Narodil se bez rukou a byl pak jedním z prvních a nejznámějších chovanců nově založeného Jedličkova ústavu pro děti a mládež s tělesným postižením (založen na jaře roku 1913 v Praze). František se od malička snažil nohama dělat vše co ostatní dělají rukama. Nejenže se naučil psát i kreslit nohama, ale např. uměl vzít nohou kámen a dost daleko s ním hodit, cvrnkat kuličky i prát se uměl. Měl štěstí na lidi kolem sebe a štěstí, že se v devíti letech dostal do Prahy do Jedličkova ústavu. Tam zažil dobu první světové války, kdy mezi děti, smířené se svým postižením, přicházeli vojáci s těžkými zraněními z války. Frantík je uměl potěšit, uměl ukázat, že i s velkým tělesným postižením se dá žít i pracovat. V 16 letech se Frantíkovi splnil veliký sen – naučil se řídit auto. Později o tom poutavě napsal do novin. František se postupem doby stal známým a populárním. Se sborem tělesně postižených muzikantů se dostal v roce 1923 i do Spojených států amerických, kde mj. směle podal prezidentu USA svoji pravou nohu, když ji vyzul z lehce zašněrované boty. František vystudoval obchodní školu a na Smíchově si otevřel obchod s uměleckými předměty. V době krize ale musel obchůdek zavřít. Přes všechny obtíže odmítl účinkování ve vídeňském varieté a v cirkusech, což považoval za nedůstojné. Protloukal se všelijak, psal do novin i knihy, přednášel a koncem 30. let se usadil v Brně a tam se oženil s děvčetem ze Slaného, které mu psalo. Měli spolu dceru, ale v roce 1948 se rozvedli. Dívčina levicově založená rodina nikdy nepřijala zcela opačně založeného Františka. Ten neztratil chuť do života a v roce 1951 se znovu oženil a záhy se stal dvakrát otcem. Zemřel náhle v 53 letech (19. 2. 1957). Skon asi uspíšila obrovská námaha, která vysilovala jeho organismus. Dnes již zapomenutý příběh tak tělesně postiženého člověka ukazuje, co vše člověk může zvládnout.

Dne 21. 2. 1984 zemřel 78letý Michail Alexandrovič Šolochov, ruský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu v roce 1965. Narodil se v rolnické rodině u Rostova na Donu. Od roku 1922 žil v Moskvě, kde prošel různými zaměstnáními od zedníka až po novináře.V roce 1926 se vrátil do rodného kraje, kde pak strávil většinu života s výjimkou 2. světové války, kdy byl válečným dopisovatelem Pravdy. Rodnému kraji věnoval podstatnou část své tvorby. Ze svých zkušeností napsal knihy Škola nenávisti (1942), Bojovali za vlast (1943) a Osud člověka (1957). Za 4dílný Tichý Don (1928-1940) dostal vysoké státní vyznamenání. Dalším jeho rozsáhlým dílem je Rozrušená země (1932-1959).

Dne 21. 2. 2014Ukrajina: Prezident Janukovyč podepsal dohodu o vyřešení krize se třemi předsedy opozičních hnutí a navíc(!?) s ministry zahraničních věcí Německa, Francie a Polska. Podle ní se obě ukrajinské strany, tedy prezidentova a opoziční, zdrží násilných akcí, parlament se vrátí k ústavě z roku 2004, bude zahájeno nezávislé vyšetření násilností, sestavena nová vláda a do prosince 2014 budou předčasné prezidentské volby. 22. 2. 2014 ale opozice, bez ohledu na dohodu požadovala, aby Janukovyč odstoupil okamžitě. Ten se ale ukryl a nazval tyto události státním převratem. Parlament na to Janukovyče z funkce prezidenta Ukrajiny sesadil. V ulicích měst, hlavně v Kyjevě, pokračovaly pouliční boje, v nichž neznámí ostřelovači zabíjeli nevinné lidi. 23. 2. 2014 ukrajinský parlament ustavil úřední řečí jen ukrajinštinu. Rozhodnutí bylo namířeno hlavně proti obyvatelstvu mluvícímu rusky, ale postihlo pak i menšiny na západě Ukrajiny. Na tento krok reagovali představitelé autonomní republiky Krym (kde se mluvilo prakticky jen rusky) tím, že začali vyjednávat s Ruskem o začlenění Krymu do Ruské federace, která měla od Ukrajiny pronajatou sevastopolskou námořní základnu. Panovala totiž oprávněná obava, že z Krymu budou Rusové vyhnáni a USA tam rychle zřídí vojenskou základnu tak, jako např. v Kosovu…

Dne 22. 2. 1824 v Paříži se narodil Jules Janssen, francouzský fyzik a astronom, člen Francouzské akademie věd, průkopník spektroskopie a astrofyziky a spoluobjevitel helia. K tomuto významnému vědci do Paříže přišel na jaře 1905 Milan Rastislav Štefánik (1880-1919) s čerstvým doktorským diplomem z astronomie z pražské univerzity. Ihned mezi nimi vznikly vzájemné sympatie, Janssen Štefánika vzal k sobě na hvězdárnu v Meudonu a brzo ho pověřil vedením vědecké výpravy na Mont Blanc. Bohužel, slibná spolupráce mezi nimi trvala krátce, protože Janssen 23. 12. 1907 zemřel.

Dne 22. 2. 1944 v Paříži zemřel 74letý Petr Bernardovič Struve, ruský filozof, historik a ekonom, vnuk astronoma Vasilije Jakovleviče Struveho (1793-1864) z dynastie vynikajících ruských vědců a politiků. Petr byl jedním z prvních ruských marxistů. Po říjnové revoluci se přidal k bělogvardějcům a po jejich porážce se mu podařilo uprchnout do zahraničí, usadil se ve Francii a tam založil rodinu (známo je, že měl tři syny).

Dne 23. 2. 1654 císař Ferdinand III. (1608-1657) „založil” v Praze tzv. Karlo-Ferdinandovu univerzitu tím, že spojil Karolinum (zbytky Karlovy univerzity) s jezuitskou kolejí. Práva a medicína zůstaly v Karolinu, teologická a filozofická fakulta byly v Klementinu. Karlo-Ferdinandova univerzita prakticky pak existovala až do roku 1920.

Dne 23. 2. 1914 v Praze zemřel 51letý Alain Benjamin Rohan, český šlechtic, voják, politik, hlava významné větve starého rodu, jehož předkové přišli z Francie. Hlavním sídlem Rohanů byl zámek Sychrov u Turnova.

Dne 23. 2. 1924 se v Praze narodil Karel Hubáček, architekt, jeden z nejuznávanějších architektů současnosti a jako jediný z architektů v České republice získal za svůj nejznámější návrh – televizní vysílač a hotel na Ještědu – od Mezinárodní unie architektů v roce 1969 Perretovu cenu. Zemřel 23. listopadu 2011.

Dne 23. 2. 1944 zemřel v Benešově (asi v nemocnici) 70letý Josef Sýkora, astronom, astrofyzik – vědec světového jména. Jeho rodiče emigrovali roku 1870 z Rakouska-Uherska do Ruska. Josef vystudoval univerzitu v Charkově a od roku 1892 pracoval v astronomické observatoři Charkovské univerzity. Pracoval pak také v astronomické observatoři v Moskvě i v Pulkovu u Petrohradu. V zimě 1899/1900 se účastnil rusko-švédské expedice na Špicberky, zabýval se výzkumem polární záře a jako jeden z prvních objasnil příčiny tohoto jevu. Od roku 1906 pracoval na observatoři v Taškentu. Roku 1921 se usadil v Československu a na pražské univerzitě byl jmenován profesorem astronomie. Pracoval také na hvězdárně v Ondřejově. Jeho jménem je nazván ledovec na Špicberkách a jeden z 90 ruských ostrovů v Karském moři.

Dne 24. 2. 1784 přišla, po dlouhé sněživé zimě v celých Čechách, náhlá obleva, která byla ještě posílena deštěm. Řeky se přeplnily vodou s ledovými krami. V Praze byl při této povodni stržen i jeden pilíř Karlova mostu a k němu přistavěná vojenská strážnice, z mostu spadla do Vltavy i část sousoší sv. Václava.

Dne 24. 2. 1994 zemřel 75letý Ladislav Mňačko, slovenský spisovatel, básník a dramatik. V Martině se vyučil prodavačem v lékárně, pracoval však i jako stavební dělník. V roce 1939 se 20letý Mňačko pokusil o útěk do Sovětského svazu. Byl chycen, uvězněn a následně poslán na nucené práce do Německa. Odtud se mu podařilo utéct a zapojit se do partyzánského hnutí na Valašsku. Roku 1945 vstoupil do komunistické strany, únor 1948 přivítal s nadšením a stal se prominentním novinářem propagujícím nový režim. Postupně se však zbavoval svých iluzí a stal se kritikem režimu. V letech 1945-1953 pracoval jako redaktor Rudého práva a Pravdy, v letech 1954-1966 jako zpravodaj v evropských i asijských státech. Zážitky z těchto cest shrnul do knih reportáží. V roce 1959 vydal román Smrt si říká Engelchen (zfilmovaný Jánem Kadárem). Na počátku 60. let vydal Opožděné reportáže. Slavná je také jeho novela Jak chutná moc (1967), otřesné podobenství, jak hypnotizující moc může mít totalitní režim. Roku 1967 emigroval do Izraele a byl zbaven československého občanství. V roce 1968 se vrátil a aktivně se zapojil do „obrodného” procesu. Po srpnu 1968 odešel do Rakouska a následně bylo jeho dílo u nás prakticky zakázané. V zahraničí Mňačko pokračoval v literární činnosti. Do Československa se vrátil hned po listopadu 1989. Vystupoval rozhodně proti rozdělení Československa a po jeho rozpadu (1993) si za své bydliště zvolil Prahu.

Dne 25. 2. 1634 v Chebu byl zabit Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, vojevůdce. Bylo mu 50 let. Inteligentní Valdštejn mluvil několika jazyky, byl ctižádostivý, ale bezohledný na svojí cestě za bohatstvím, slávou a mocí. Během českého stavovského povstání přešel na stranu vítězícího císaře Ferdinanda II. a získal rozsáhlé panství s centrem v Jičíně. Třicetiletá válka mu otevřela cestu k vojenské kariéře. Po vítězství nad protivníky Habsburků v roce 1625 získal titul císařského generalissima. Byl prvním, kdo začal vydržovat stálou armádu, ale ne z císařské pokladny, nýbrž ze záborů a daní i z výnosů ze svého panství. Byl zavražděn z rozkazu císaře po smyšleném obvinění z chystané vzpoury a pokusu o zavraždění císařské rodiny. Jeho smrtí se císař také zbavil věřitele, neboť Valdštejnovi dlužil spoustu peněz. Valdštejnovi smrt zkrátila jeho trápení, neboť byl těžce nemocen bez naděje na uzdravení.

Dne 25. 2. 1954 Československá televize (po roce zkušebního vysílání) zahájila vysílání pravidelné.

Dne 26. 2. 1874 zemřel na tuberkulózu teprve 27letý Václav F. Kumpošt, student medicíny, zakladatel časopisu Vesmír. Jeho první číslo vyšlo 3. 5. 1871. Vesmír je nejdéle vycházející český měsíčník popularizující výsledky výzkumu (zejména přírodovědného) a informující o dění ve světě vědy.

Dne 27. 2. 2014 zemřel 71letý Richard Sacher, politik Československé strany lidové, za komunistické „normalizace” představitel reformního proudu v ČSL, po listopadu 1989 ministr vnitra Československa, který se údajně postaral o likvidaci mnoha spisů StB, hlavně z nich nechal vyřadit a zničit složky, které by kompormitovaly významné polistopadové osoby.

Dne 28. 2. 1954 zemřel ve věznici Leopoldov 66letý Rudolf Beran, český agrární politik, premiér Československa v letech 1938-1939. Začátkem války odešel do ústraní na svůj statek v Pracejovicích, ale v červnu 1941 byl zatčen gestapem, odsouzen k 10 letům vězení za napomáhání k velezradě. V prosinci 1943 byl z vězení propuštěn a zbytek války strávil v domácím vězení. Hned po válce byl opět zatčen, uvězněn a až v roce 1947 v politickém procesu odsouzen ke 20 letům vězení za údajnou protistátní činnost.

(Informace k jednotlivým heslům jsou čerpány hlavně z Wikipedie a porovnávány a korigovány s údaji v řadě dalších pramenů.)

Kulaté výročí vztahující se k Sedlecku v únoru 2024:

1604 – nejpozději 8. února zřejmě zemřel Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. 9. února 1604 byla totiž do desek zemských vložena smlouva, kterou Petr Vok z Rožmberka prodal sedlčanské panství Zdeňkovi Vojtěchovi z Lobkovic. Smlouva byla podepsána již v říjnu 1601, kdy Krčín sice ještě žil, ale pravděpodobně už byla mrtvá jeho mladá manželka. Krčínovi bylo 66 let a měl 5 dcer. Syna, na kterého by jedině mohlo dědičně sedlčanské panství přejít se nedočkal a bylo tehdy jisté, že ho už mít nebude. Důvod, proč si Petr Vok tak pospíšil Sedlčany prodat, mohl být možná v tom, že potřeboval peníze, kterých nikdy neměl dost a za tento, dnes bychom řekli předprodej, mohl nějaké peníze dostat. Václav Břežan, Krčínův současník, v části své kroniky „Život Petra Voka“ píše, že 15. 2. 1604 Petr Vok z Rožmberka „…ráčil přiznání učiniti o Sedlčany, že právo své na nich nejvyššímu panu kancléřovi odevzdal; nebo byl předtím Krčín umřel.“. Jisté je, že Jakub Krčín zemřel ve věku 68 let, není však známo kde, ani kde byl pohřben, ale není vyloučeno, že zemřel ve Starých Mitrovicích a v tom případě mohl být pohřben v kostele v Prčici. Závěť Jakuba Krčína (sepsaná 19. 1. 1604) byla vložena do zemských desek 23. 2. 1604.                                                                                                                  -MK-

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *