O podstatě politické moci
„Podle mého názoru se však dopouštíte zásadního omylu, to jest domníváte se, že je to řešitelné politicky, klasickými postupy parlamentní demokracie,“ napsal mi jeden čtenář v reakci na můj minulý článek.
Musí za tím být nedorozumění. Tvrdím něco úplně jiného. Rozhodující je, jestli má někdo schopnost prosadit svou vůli. Kdo takovou schopnost má, ten umí vyhrát volby. Ale taky je dokáže zfalšovat a projde mu to. Nebo se může prosadit prostřednictvím soudního sporu. Nebo jít cestou reforem. Nebo se prosadit generální stávkou. Nebo zastrašit či v tichosti „deplatformovat“ protivníky. Nebo ovlivnit poslance. A kdyby na to přišlo, uměl by vyhrát i krvavou občanskou válku.
Základní otázka v každém politickém sporu tedy zní: Která ze stran je schopna prosadit svou vůli proti té druhé. Všechno ostatní jsou technikálie.
Kam sahá Fialova moc?
Proč se tedy vlastně vedou spory? Jednak proto, že často není předem jasné, kdo tu moc má. Každá ze stran má tendenci svojí pozici přeceňovat. A často je to tak, že poměr sil je opravdu vyrovnaný a že při střetnutí záleží na náhodě, momentální kondici atd.
Kromě toho, moc není nikdy rozložena tak, že jedna strana má všechno a druhá nic. Vždy je to někde mezi. Třeba naše současná situace. Nová aristokracie (liberální oligarchie) viditelně zastupovaná Fialovou vládou má moc snížit reálné důchody. Má tu moc bez ohledu na to, co je napsáno v ústavě a bez ohledu na to, co si myslí lidé. Přesto si nemůže dovolit cokoliv. Nemůže třeba – jak to údajně provedl před tisíciletími sjednotitel Egypta Meni – nechat vykastrovat všechny muže v okresech, kde volby vyhrál Andrej Babiš. Snad by se pomocí speciálních vojenských či policejních jednotek dokázal některé pochytat a vyklestit, nicméně pokud by se do toho pustil, vedlo by to k takovému rozvratu, že by zcela ztratil schopnost prosazovat svoji vůli.
Základní otázka v každém politickém sporu tedy zní: Která ze stran je schopna prosadit svou vůli proti té druhé. Všechno ostatní jsou technikálie.
Hranice moci nové aristokracie jsou někde mezi tím. Nejspíš toho mohou víc než „jenom“ snížit reálné důchody a zcela jistě nemohou nechat vykastrovat obyvatele nepohodlných okresů. Ale jak velká ta moc je? To musí být testováno v konkrétních sporech.
Nebo vezměme média. Bezpečně už vím, že vláda má moc zrušit menší opoziční noviny a portály. Ale má možnost zrušit taky iDnes? Nevíme to. Zatím.
A to se – kvůli zjednodušení – nepouštím do druhého konce mocenského rozdělení. Tedy do toho, co by si současná vládnoucí skupina mohla dovolit či prosadit více americkým „spojencům“ a nejrůznějším korporátním centrálám.
Co nemění mocenské poměry, to je bezvýznamné
Ze všeho, co bylo dosud řečeno, vyplývá také to, že podstatné jsou ty události, které posilují nebo oslabují některou ze stran. Co nemění mocenské poměry, to je bezvýznamné. Může to na chvíli vyvolat dojem, že se děje něco velkého, ale skutečná moc se prosadí.
Každý, kdo se chce zabývat jakoukoliv politickou aktivitou – od demonstrací přes účast ve volbách, zakládání stran, sjednocování skupin, organizace konferencí, rozesílání e-mailů, natáčení videí a já nevím, čím ještě – každý takový člověk by si měl položit zásadní otázku.
Zvýšilo to moc mé strany? Získali jsme schopnost přimět víc lidí, aby volili v souladu s našimi záměry? Dokážeme teď oslovit větší masy? Začala nás podporovat nějaká významná osobnost? Prosadili jsme svoje lidi na nějaké významné posty? Získali jsme nějaké nové schopnosti nebo vědomosti? Přesměrovali jsme toky peněz nebo jiných zdrojů od nich k nám?
Co nemění mocenské poměry, to je bezvýznamné. Může to na chvíli vyvolat dojem, že se děje něco velkého, ale skutečná moc se prosadí.
Verzí téhle otázky může být, zda se podařilo poškodit mocenskou pozici protistrany.
Pokud je odpověď záporná, pak se jedná o aktivitu terapeutickou (lidé prožijí úlevu), ale nikoliv politickou. Pouze se za politickou maskuje.
Curtis Yarvin v tomto kontextu chápe i Donalda Trumpa. Jeho aktivity jsou velice viditelné a mediálně výrazné, ale Donald Trump neudělal nic, co by v Americe změnilo mocenské poměry. Nepokusil se ochromit sílu protistrany, nepokusil se vybudovat vlastní sílu. Někdo možná namítne, že celkové okolnosti neumožnily Trumpovi postupovat jinak. Pak je ovšem otázkou, proč podporovat někoho, kdo stejně nemá možnost změnit poměry.
Čtyři mocenské bloky
Hovoříme-li o moci, zbývá nám definovat, kdo jsou vlastně strany mocenského sporu. Protože čtenáři je asi jasné, že do důležité není KDU-ČSL proti Pirátům, a dokonce to není ani ANO proti Pirátům.
Navrhuji model, který má čtyři základní mocenské bloky.
Novou aristokracii (liberální oligarchii) tvoří 3 – 5% obyvatel (podle Charlese Murrayho). Jsou to lidé na vrcholných patrech politiky, klíčoví pracovníci velkých médií, manažeři bank a korporací a další jim podobní. Jejich přirozenou řečí je angličtina. Jejich morálkou je politická korektnost. Žijí odděleně od většiny společnosti, zato mají mnoho kontaktů s členy stejné vrstvy v jiných zemích. Jejich základním zájmem je omezení samostatnosti vlastní země, její vydrancování a výměna kořisti za dobré postavení mezi skutečně globální elitou.
To nemusí znamenat, že ti lidé mají stejné názory ve všem. Třeba během covidu se v téhle vrstvě vedly obrovské spory. Dnes je americká nová aristokracie rozdělená ohledně války.
Trvá-li ale nějaký spor delší dobu, nová aristokracie se sjednotí na společném stanovisku a přestane tolerovat disent – jak vidíme na klimatické změně a na otázkách migrace.
Trvá-li ale nějaký spor delší dobu, nová aristokracie se sjednotí na společném stanovisku a přestane tolerovat disent – jak vidíme na klimatické změně a na otázkách migrace.
Potom tu jsou zájemci o příslušnost nové aristokracii – často jejich podřízení nebo ti, kdo jim poskytují služby. K nim můžeme připočíst různé skupiny, které žijí s novou aristokracií v symbióze. Přistupují na její hru a získávají postavení výrazně lepší než většina jejich spoluobčanů. Krátkodobě to může fungovat. Tato skupina je poměrně různorodá a některé její pod-skupiny mají zcela zřetelně své vlastní zájmy (jsou třeba proti rušení pracovních míst ve vedení místních poboček korporací), nicméně jsou schopni je sledovat jen omezeně. Nemají vlastní ideologii a mnozí z nich mají pocit, že nemusí hájit zájmy své skupiny (protože oni osobně se brzy vyšplhají někam hodně vysoko).
Velmi hrubým odhadem jich nebude více cca 15 procent společnosti, řada jejich rysů a postojů ovšem proniká i dalších vrstev. Není nadsazené tvrdit, že si je osvojuje velká část mladé generace.
Na druhé straně společnosti se zformovala opozice, někdy označovaná jako „alternativa“. Fakticky se jedná o směs naprosto různorodých skupin s odlišnými cíli a odlišnými představami o životě. Shodnou se vlastně jen na tom, že odmítají většinu toho, co prosazují výše zmíněné skupiny. Někdy dokonce včetně odmítnutí celého matematického, logického a vědeckého aparátu využívaného vyššího vrstvami. Zatímco v rámci nové aristokracie i její služebné třídy existuje řada analýz, jak funguje společnost a jak prosazovat zájmy té které mocenské skupiny, v alternativě je to většinou pokládáno za zbytečné. To prohlubuje mocenskou převahu nové aristokracie (vedle gigantické převahy finanční a mocenské).
A pak máme většinovou společnost, kterou s alternativou spojují ekonomické zájmy, nicméně z různých důvodů se necítí mít k ní blízko. Fakticky se jedná o různorodou směs profesních a kulturních skupin, o nositele nejrůznějších myšlenek a zájmů. To jim brání využívat početní převahu jako zdroj moci. Jsou ale situace, kdy jsou jejich životy napadeny tak bezprostředně a zjevně, že je to dočasně sjednotí. To se stalo naposled během migrační krize, kdy byla nová aristokracie fakticky izolována i v tom smyslu, že dočasně ztratila schopnost ovlivňovat nižší vrstvy (v případě České republiky, v jiných evropských zemích tomu tak nebylo).
Pro koho hraje čas
Z toho opět vyplývají dvě otázky.
Za prvé. Jak je mezi tyto čtyři společenské vrstvy rozdělena moc. Nedokážeme to exaktně definovat tak, že nová aristokracie má třeba 4,7 a alternativa jen 1,1. Nicméně můžeme si všimnout, že:
- Nová aristokracie prosadí téměř všechno, co chce. Brzdí ji vlastně jen její vlastní neschopnost a zbabělost.
- Na služebnou vrstvu jsou brány ohledy.
- Na většinu jsou brány ohledy zcela minimální.
- Vliv alternativy je nulový – s výjimkou speciálních situací, kdy se může stát jazýčkem na váze nebo kdy dokáže strhnout většinu.
Tak nějak vypadá rozdělení moci.
Otázka druhá. Jak se rozdělení moci mění.
Tady je odpověď ještě zjevnější. V posledních pěti letech ve většině západních společností přebírá nová aristokracie stále větší část moci. Všude si může dovolit věci, které byly před pár lety nemyslitelné.
V posledních pěti letech ve většině západních společností přebírá nová aristokracie stále větší část moci. Všude si může dovolit věci, které byly před pár lety nemyslitelné.
Jak se to slučuje s názory, že ve vládnoucí vrstvě se hromadí neschopnost, hloupost, zbabělost a že můžeme čekat její rozklad? Sám jsem to přesvědčení opakovaně vyslovil, je zachyceno v mých knihách a trvám na něm. Ale při psaní první verze Prolomení hradeb jsem nepočítal s tím, že jiné vrstvy se budou rozpadat ještě rychleji. A přesně to se děje.
Finanční i mediální převahu měla totiž nová aristokracie již před 10 lety, a vlastně už nemá, co k ní přidat. Může se tu objevit další mainstreamové médium, banky mohou zbohatnout o další biliony, ale mocenskou sílu nové aristokracie to nezvýší. Už není co přidat.
Nové aristokracii ale pomáhá to, že eroduje síla protistrany. Upadají malé české firmy, krachují živnosti, dětem pracujících rodin se dostává stále horšího vzdělání a roste naopak izolace alternativy od většinové společnosti.
Upadají malé české firmy, krachují živnosti, dětem pracujících rodin se dostává stále horšího vzdělání a roste naopak izolace alternativy od většinové společnosti.
Vedle toho zůstávají nepovšimnuty pozitivní trendy. Třeba relativní zlepšení postavení řemeslníků ve srovnání s manažerskou vrstvou (což zároveň posouvá rozložení moci). Nebo ekonomický trend zvýhodňující místní a národní hospodářské aktivity vůči globálním.
To je to podstatné na současné politické hře. Spíš než spory mezi politickými stranami, mafiemi a jednotlivými politiky či byznysmany.
Související otázce, co tedy přesně mění mocenské poměry, se budu věnovat příště.
