Pavel Šik: Dvě přehlížené analýzy

Zatímco německá, francouzská a česká média věnují hlavní pozornost údajnému chaosu Trumpovy politiky a jeho rozporuplným výrokům, dva analytici – americká politická komentátorka marockého původu Zineb Riboua a britský vojenský důstojník Richard Kemp, který velel britským jednotkám v Afghánistánu a strávil roky na Blízkém východě – nezávisle na sobě dospěli k překvapivě shodným závěrům. Oba vidí ve válce v Íránu především sérii katastrofálních strategických chyb íránského režimu, které dosud zůstávají mimo hlavní zorné pole evropské debaty.

Sedm selhání íránské strategie

Riboua pojmenovala sedm konkrétních přehmatů, jejichž společným jmenovatelem je fundamentální nepochopení toho, jak Washington za Trumpa skutečně jedná, jak se postaví region a jaké jsou reálné možnosti IRGC.

První a možná nejsymboličtější selhání se týká záchranné operace po sestřelení amerického letounu F-15. IRGC disponuje v Íránu hustou sítí informátorů budovanou desetiletí a přesto nedokázala vypátrat ani zadržet sestřeleného amerického pilota dříve, než jej vyzvedly americké speciální jednotky. Trump výsledek oznámil třemi slovy na Truth Social. IRGC zůstala s prázdnýma rukama. Podle Ribouy tento zdánlivě epizodický incident odhaluje něco podstatnějšího: operativní substanci revolučních gard, která je daleko slabší, než předpokládaly vlastní projekce i vnější odhady.

Druhý omyl byl uzavřít Hormuzský průliv s očekáváním, že globální energetický šok přinutí Trumpa k ústupu. Trump reagoval přesně opačně. Prohlásil, že otevření průlivu není americká odpovědnost, a pohrozil bombardováním íránských elektráren. Blokáda přitom poškozuje íránský ropný příjem stejně jako ostatní – možná více, protože Írán přišel o exportní příjmy, zatímco jeho hlavní partneři jako Čína a Indie, závislí na blízkovýchodní ropě, mohou přehodnotit svůj dosavadní benevolentní postoj k Teheránu.

Třetí chybou bylo sázet na čas. IRGC vycházela z předpokladu, že Trump je v zásadě izolacionista, který bude hledat rychlé stažení. Ignorovala přitom, že Trump nefunguje jako předvídatelný protivník a asymetrická eskalace, která revolučním gardám fungovala čtyři desetiletí, vyžaduje právě předvídatelného soupeře. Tuto kalkulaci Trump zničil.

Čtvrtý omyl se týkal tempa a iniciativy. IRGC byla zvyklá řídit eskalaci. Teď na ni pouze reaguje a americká armáda má otevřeno celé spektrum možností, zatímco íránská strana odpovídá na americké kroky, nikoli naopak.

Pátou iluzí bylo, že se podaří mobilizovat arabský svět proti USA a Izraeli a přimět arabské vlády k tlaku na Washington. Výsledek byl přesně opačný. Golfské státy posílily spolupráci s USA, Abrahamské dohody se ukázaly stabilnějšími, než Teherán předpokládal, a operace „Epic Fury“ podle Ribouy nezaložila nový regionální konsenzus — pouze potvrdila ten, který již existoval: Íránský model mocenské projekce, energetického vydírání a ideologického vlivu blokoval ekonomickou integraci regionu po desetiletí. Sousedé to věděli dávno.

Šestým omylem byla víra v čínskou podporu. Peking poskytuje zpravodajské informace, ale není ochoten riskovat americké ekonomické sankce kvůli Teheránu. Výsledkem je, že IRGC trpí ztrátami rychleji, než je schopna nahrazovat.

Sedmý a nejzávažnější omyl byl strukturální. Celá íránská bezpečnostní doktrína posledních čtyř dekád stála na síti zástupných milicí – Hizballáhu v Libanonu, Hamásu v Gaze, Húsíích v Jemenu. Tato síť byla rozhodujícím způsobem oslabena americkými a izraelskými operacemi po 7. říjnu 2023. Bez proxies je IRGC nucena ke konfrontaci přímé a na tu strukturálně není stavěna.

Kempova diagnóza: problém je v základním nastavení

Richard Kemp přichází ze zcela jiné profesní tradice vojáka a velitele, ale jeho diagnóza se překrývá s Ribouovou téměř dokonale. Íránský režim nebyl připraven na přímý vysokointenzivní konflikt s USA a Izraelem. Celá jeho strategie přepokládala, že Západ bude operovat pouze v omezeném modu proti zástupným aktérům, nikoli masivně proti samotnému režimu. Tento předpoklad se ukázal jako fatální.

Kemp upozorňuje na pozoruhodnou jednostrannost v mediálním pokrytí: americké nedostatky, protimluvy a taktická improvizace jsou pod drobnohledem, zatímco daleko závažnější íránské strategické selhání zůstává v pozadí. A zvláště kriticky komentuje postoj evropských zemí, které USA odepřely přístup ke svým základnám a vzdušnému prostoru na rozdíl od golfských států, jejichž kooperace zůstala zachována. Důsledky tohoto evropského rozhodnutí pro důvěryhodnost NATO Kemp označuje za závažné, i když si je Evropané dosud příliš neuvědomují.

Obě analýzy naznačují totéž: íránský režim stojí před volbou mezi adaptací a rozpadem, přičemž vzdálenost mezi oběma možnostmi se podle Ribouy zmenšuje rychleji, než by Teherán kdy přiznal. Trumpova zdánlivá nepředvídatelnost tolik kritizovaná v evropských komentářích by mohla být právě tím, co zničilo čtyřicet let fungující íránský strategický vzorec.